Pušku mám jen jednu. Když zlomím pažbu, sáhneme po lepidlu
Dnešní host začínal trénovat ve Vrchlabí. Jeho nejlepší výsledek je zatím třetí místo ve stíhacím závodě biatlonistů na 12,5 kilometru Ruhpoldingu. Na otázky bude odpovídat biatlonista Michal Krčmář.
Narodil se ve Vrchlabí, letos v lednu mu bylo 26 let- Jako malý kluk hrál fotbal, od páté třídy chodil na sportovní školu ve Vrchlabí, kde si místo fotbalu vybral běžky. Po roce k nim přidal, podobně jako kdysi jeho otec, pušku.
Ve Světovém poháru biatlonistů debutoval v sezóně 2011/2012. Už předtím jako junior získal stříbro ze štafety. Kromě vrcholového sportu studuje na Masarykově univerzitě v Brně trenérství.
Jsem ráda, že jste si našel čas. Teď už naplno běží letní příprava. Trénujete v Jablonci?
Teď zatím jo, i když je pravda, že jsme si minulý týden odskočili do Německa do střelecké haly, kde máme ideální podmínky pro střelbu. Jinak se ale květen a červen odehrává v Jablonci nad Nisou.
Chápu, že lyží spotřebuje sportovec za sezónu několik páru. Jak je to v případě biatlonové pušky? Máte jenom jednu?
Máme jenom jednu. Ta puška a hlavně pažba je nám dělaná na míru. Pokud se stane, že spadneme, pažba se zlomí, tak je nemilé, ale dá se to nějakým způsobem slepit. Máme proto ještě jednu rezervní, která je pro všechny stejná.
Co se na biatlonových puškách v poslední době změnilo?
Myslím si, že to jsou úchopy. Dneska, když si vezmu pažbu kohokoliv jiného, tak mi prostě nesedne, takže to šlo asi nejvíc dopředu.
Vy jste hrál jako dítě fotbal, pak jste zvolil běžky. Bylo to vaše rozhodnutí?
Bylo, vyplynulo to z mého rozhodnutí. Naši mě nikdy nenutili do nějakého sportu, nechali mě dělat, co mě baví. Když jsme šli na sportovku v páté třídě, tak tam byl na výběr fotbal, hokej, běh na lyžích, biatlon. Naši opravdu nechali na mně, jaký sport si zakroužkuji. Já jsem si vybral biatlon a už jsem u toho zůstal.
Předpokládám, že pro vás bylo výhodou, že tatínek to biatlonové prostředí znal, protože mohl udělat i to dobré rozhodnutí, že biatlon a Letohrad je ideální kombinace pro váš další výkonnostní vzestup. Byl to tedy jeho nápad, abyste se přestěhoval k babičce a dědovi do Žamberka trénoval a v Letohradě?
Ten nápad určitě vzešel od něj a museli jsme to nějakým způsobem dostat přes mamku. Musím říct, že ze začátku to bylo pro mě a pro mamku hodně těžké. Taťka to bral, že je to nějaký další krok v životě, že se někam posouvám. První dva roky byly těžší, ale nějak jsme si na to zvykli. Zpětně musím říct, že bez tohoto rozhodnutí bych asi nebyl tam, kde jsem.
Jaké sny jste jako kluk v biatlonovém světě měl?
Myslím si, že ve sportu si každý žije ten svůj olympijský sen a zúčastnit se olympiády, což jsem zažil před třemi roky v Soči. Sny se postupně plní.
Na co myslíte v okamžiku, kdy pokazíte střelbu? Jak dáte potom příkaz nohám, aby dál běžely?
Když je to čtyřpoložkový závod a stane se to na první položce, tak si myslím, že je nesmysl to zabalit, protože jsou to pořád ještě tři střelby a může se to stát dalším závodníkům. Pokud se pokazí poslední položka, tak už se to hůř dojíždí. Já jsem ale typ závodníka, který se snaží bojovat, ať je to 35. místo, nebo 3. místo, dost podobně. Chci tam vždy nechat maximum a nemám rád vypouštění závodů.
Zalistujme kalendářem a představme si, že je 15. ledna 2017, jsme v Ruhpoldingu. Jak se vám ten den vstávalo?
To ráno bylo docela poklidné. Musím říct, že sprint den předtím úplně nevyšel podle představ. Můj střelecký výkon nebyl špatný, ale běžecká stránka byla v průměru. Ten den jsem vstal a říkal jsem si, že nemám co ztratit, že je to závod, kde se chci poprat o posun dopředu, nebyl jsem něčím stresovaný. Takže ten den probíhal úplně normálně, až do závodu. (smích)
Byl jste nervózní, když jste pak na tiskovce usedl vedle Fourcarda?
To byla moje první myšlenka, protože moje angličtina není úplně taková, že bych si byl jistý v kramflecích, takže jsem v cíli asi pět minut po dojetí šel za Ondrou Rybářem, že mám problém, že musím jít na tiskovku a mluvit anglicky. Říkal jsem mu, že musí jít se mnou. Oni nám dávají otázky předem, takže jsme si je prošli. Já jsem mu řekl, co bych řekl. On řekl, že je to dobré, bezprostřední. Další strašně příjemný zážitek byl právě Fourcarde, protože si všiml, že jsem byl poprvé na stupních, takže i na tiskovce a v cíli se ke mně přiklonil, gratuloval mi. Byl to úžasný den.
Teď jste tedy v letní přípravě. Co všechno je její součástí v případě biatlonové reprezentace?
My máme docela výhodu, že náš sport dokáže v přípravě využívat spoustu prostředků, je hodně různorodý. V dorostu jsme jezdili i na kajaky. Jezdíme na kole, běháme, jezdíme na kolečkových lyžích, což je největší část letní přípravy. Nedá se říct, že by to bylo stereotypní, že bychom se nudili.
Televizní přenosy sleduje někdy i milion diváků. Slyšeli jsme už spoustu teorií, proč je biatlon tak populární. Jaký je váš názor?
Já si myslím, že v tuto chvíli je určitě populární díky výsledkům a díky tomu, že Gabča, Verča, Ondra, Jarda, Michal dokázali přivézt medaile z vrcholných akcí. To přitáhlo fanoušky. I kdyby se medaile nevozily, ten sport sám o sobě je hrozně zajímavý, vyvíjí se každou vteřinou jinak, je poutavý, takže fanoušci už u něj v tuto chvíli zůstanou.
V Pchjongčchangu jste si už vyzkoušel olympijské tratě. Jaké podle vás jsou?
Dokážou hodně vzít, když člověk nemá dobrý den, ale zároveň, když má dobrý den, na nich dokáže udělat super výsledek. Neodpouštějí chyby, ale mně se ty tratě líbí. Jsou tam náročná stoupání i sjezdy, nejsou tam žádné dlouhé táhlé rovinky, což mi vyhovuje. Akorát doufám, že bude lepší sníh než letos.
Minule seděla na vašem místě Eva Samková a tady je otázka pro vás: „Jak moc vám pomohl trenér pan Suk? Čerpáte z toho dodnes stejně jako já?“
Určitě ano, protože pan Suk je osobnost nejen Vrchlabí, ale celých Krkonoš. On mi dával základy lyžování, měl se mnou největší trpělivost, naučil mě techniku, dal mi základ pro lyžování, vštípil do mě i chuť lyžovat. Na pana Suka vzpomínám velmi rád. Pro mě je to obrovská osobnost.
Více o zbrani, kterou používají biatlonisté při závodech, sportovních genech v Michalově rodině i o tom, jak je důležitá při závodění hlava a strava, se dozvíte ze záznamu pořadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.