Maminka v mobilu

Naše děti si zvykly, že slyší hlas maminky, která… telefonuje. Mýlí se ten, kdo se domnívá, že si děti mohou myslet, že jejich maminky mluví na ně. Nemyslí si to. Naše děti jsou totiž chápavé, i když s nimi jejich maminky moc nemluví, protože… telefonují.

„Renato, proč mi nezvedáš telefon,“ zeptala se Alice své kamarádky, když ji potkala v parku u nového dětského hřiště, kde se před rokem poznaly, když sem začaly chodit se svými dcerkami, Maruškou a Nikolou.

Renata se usmála.„Já teď moc nevolám. Nikomu. Promiň, Alice. Věděla jsem, že se tady potkáme. A vidíš, potkaly jsme se.“

Renata se sehnula ke své čtyřleté dceři a upravila jí límec u bundy.
„Maruško, jdi si hrát s Nikolou. Ale ať na vás vidíme! Budeme sedět s Alicí tady na lavičce. Tak utíkej!“

Alice vytáhla mobil, vyřídila dva hovory, zkontrolovala esemesky, jednu napsala a odeslala, a pak se podívala na Renatu, která spokojeně seděla vedle ní a pozorovala obě holčičky, jak se houpou na houpačce…

A Alici v tu chvíli došlo, že se děje něco nepatřičného a zhrozila se

„Renato, kde máš mobil?! Stalo se něco?!“
Renata se spokojeně protáhla.
„Ne. Proč?“
„Tak kde máš mobil?“
„V kabelce.“
„Proč ho máš v kabelce?“
„A proč bych ho nemohla mít v kabelce?“
„Proč?! Protože když ho máš v kabelce, tak neslyšíš, že ti někdo volá! Nevíš, kdo ti píše! Když máš mobil v kabelce, nemáš o ničem přehled! Neodepíšeš na esemesku! Jsi prostě úplně mimo! A víš, proč jsi mimo?! Protože máš mobil v kabelce?!“

Alice už skoro ječela, ale Renata se nedala

„Třeba chci být mimo,“ bránila svoji spokojenost, ale když rozčílená Alice vstala a chtěla zavolat na Nikolku, kývla na ni.
„Sedni si, prosím tě. Povím ti to. Máš pravdu. Něco se stalo.“
Renata se tvářila tak vážně, že se rozčílená Alice zarazila, a zase si sedla. Jsem blbá, pomyslela si. Muselo se jí stát fakt něco strašného, když má mobil v kabelce!
„Povídej,“ řekla zkrotle a Renata spustila.
„O víkendu u nás byla teta Věra. Matčina sestra. A ptala se Marušky, co by chtěla k Ježíšku. A Maruška řekla, že by chtěla maminku v mobilu.“
Alice se zatvářila nechápavě.
„Maminku v mobilu? Snad mobil, ne?“
„Ne. Maruška řekla, že by chtěla maminku v mobilu. Sedělo nás kolem stolu dvanáct. Nejbližší rodina. A všichni čekali, jak to Maruška vysvětlí.“
„A vysvětlila?“ Renata přikývla.
„Řekla, že chce maminku v mobilu, aby si s ní mohla povídat. Protože maminka si v mobilu povídá s Alicí, s Dášou, s Olinou, s Markétou, s jednou babičkou, s druhou babičkou, s tetou Blankou, s tetou Zuzankou, s paní Hanou z práce, s paní Blažkovou, co jí stříhá vlasy, s paní Řeháčkovou, co k ní chodí na kosmetiku. Povídá si s nimi a nepovídá si s ní. A tak by chtěla mít svoji maminku v mobilu…“

Alice se podívala na svůj mobil, pak se podívala na obě holčičky, které se houpaly na houpačce, a nakonec se podívala na Renatu.
„Já to tak dělám taky.“ A Renata se spokojeně protáhla podruhé.
„Já už ne.“

Na tenhle příběh, který se nedávno stal v jedné rodině, jsem si vzpomněla před týdnem ve vlaku. Odpoledne jsem nastoupila v Praze, na Hlavním nádraží, do rychlíku na Kolín, a sedla si do kupé, kde u okna seděl mladý muž. V Libni k nám přistoupila dívka, a když dala mladému muži pusu a sedla si vedle něho, bylo mi jasné, že ti dva k sobě patří. Chvilku si povídali a já začala dělat korektury. Když si přestali povídat, zvědavě jsem koukla, co dělají. Oba koukali do mobilů, což mě nepřekvapilo. Posledních několik let se totiž ve vlacích nemluví, protože všichni koukají do mobilů. Pracovala jsem dál a najednou slyším dívku, jak na mladého muže soucitně mluví.

„Jak to, že tě pořád tak bolí hlava? Prosím tě, a z čeho? A vzala sis prášek?“

Zarazila jsem se. Vzala?! Podívala jsem se na ty dva znovu, a co myslíte, že jsem viděla? Mladý muž spal a dívka s někým telefonovala. Že by to byla budoucí maminka v mobilu?