Metodici a tmavý obývák

Někdy to vypadá, že straním ženám, jindy zase, že jsem na straně mužů. Tak jsem se rozhodla, že si na dnešek připravím příběhy dva. Jeden bude proti mužům, a druhý bude proti ženám, protože my, ženy, dokážeme být pěkně potvory a moc dobře to o sobě víme...

První příběh, který je na straně žen, se jmenuje: Muži-metodici.

Někteří muži jsou metodici. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Ani jste nemohli.

Muži-metodici totiž tají, že jsou metodiky, a jejich ženy tím pádem nevědí, že mají doma metodiky a jsou přesvědčeny, že mají doma nemehla, která radši nikdy o žádnou domácí práci nepožádají, protože mají vyzkoušené, že tahle jejich nemehla, nadělají víc škody než užitku. A přitom je všechno jinak…

Muži-metodici mají totiž na své ženy metodu, která nemůže být stará. Řekla bych, že vznikla celkem nedávno, v době, kdy jsme se my, ženy, rozhodly, že už nebudeme doma dělat všechno samy.

Vše začíná nevinnou větou ženy. Například: „Pavle, musíš vyluxovat. Já prostě nestíhám. Teď jsem přišla z nákupu.“

Od televize se ozve ochotný hlas muže-metodika.
„Samozřejmě, Haničko, že vyluxuju!“

Hanička začne spokojeně vyndávat nákup, třídí ho do ledničky, do mrazáku, do kuchyňské linky, ptá se dětí, co bylo ve škole, a přitom přemýšlí, co udělá k večeři a najednou se za ní ozve hlas jejího muže-metodika.
„A nevíš, kde je vysavač, Haničko? Kde ho máš?“ Hanička vzdychne.
„Pochopitelně, že vím, kde MÁME vysavač, Pavle. Luxuju přece jenom já. Je
v předsíni, ve skříňce vedle botníku.“ Hanička pokračuje s úklidem nákupu a pak uslyší ránu a zkroušený hlas muže-metodika.
„Haničko, ono se to rozbilo...“

Když muž-metodik tahal vysavač s hadicí ze skříňky, hadice se zkroutila, vymrštila se nahoru a shodila ze skříňky keramickou misku, kam si Hanička odkládá náramky. Miska se rozbila, náramky přežily.

„Ty to dáš na úplný kraj, Haničko! To by shodil každý,“ vzdychne omluvně muž-metodik, a stojí nad Haničkou, která vybírá ze střepů náramky a posléze uklízí i střepy. Když je uklízeno, Hanička vstává ze země a hází střepy do odpadkového koše.

„Mně se to NIKDY nepodařilo shodit, Pavle, a ty jdeš poprvé luxovat a...“ jemně pokárá muže-metodika, ale začíná být trochu naštvaná. Těšila se, jak si všechno v kuchyni připraví a pak ji už bude čekat jenom zkontrolovat dětem úkoly, naplnit pračku, z balkonu sebrat suché prádlo, zalít kytky a zatím...

Hanička vzdychne, a vrací se do kuchyně. Muž-metodik mezitím odtáhl vysavač do obývacího pokoje a začal luxovat.

Druhá rána. Hanička se nasupí a prudce odhodí nůž. Určitě shodil kytku! Vběhne do pokoje. Muž-metodik luxuje u dveří na balkon, zpívá si, a vůbec netuší, co se mu děje za zády. Vysavač vrazil do květináče a ten se překotil. Polovina hlíny se rozsypala na koberec. A zrovna teď, teď se šňůra od vysavače omotává o nohu židle u psacího stolku, židle padá a s ní i knihy, které na ní ležely! To, že spadly přímo do rozsypané hlíny a na kytku, je malý bonus...

Zlatou medailí pro muže-metodika je, když žena zaječí: „Prosím tě, jdi od toho! Jdi! Nech to být! JÁ SI TO UDĚLÁM SAMA!

A přesně tato věta se ozvala v obývacím pokoji, kam společně nakukujeme. Muž-metodik sice neslyšel, že se za ním kácí květináč a padá židle s knihami, ale to, co Hanička zaječela, slyšel velmi dobře. Přestává luxovat a vítězně se vztyčí nad vysavačem.

„Ale já bych ti tak rád pomohl, Haničko!“
Sápe se po vysavači, který mu Hanička rve z ruky a Hanička zoufale zaječí podruhé.
„Ne!!! Jdi se dívat na televizi! A na nic už nesahej, proboha! NIKDY!“

Tak, moji milí posluchači, tohle byl příběh proti vám, mužům.

A teď pojďme na příběh, který je proti nám, ženám, a jmenuje se: Zvláštní obývací pokoj a hodinky pro mladé. A je to můj vlastní příběh.

To, co vám teď o sobě povím, není hezké. Ale určitě nejsem výjimka. A protože naši muži většinou netuší, jaké hady si hřejí na hrudi, doufám, že to na mě nikdo z posluchačů, panu Fuchsovi nepráskne...

Přišla jsem z práce, ruce vytahané taškami s nákupem a v hlavě jsem měla přesně seřazené, co udělám teď, co potom a co pak. Na konci tohoto domácího maratonu se na mě usmívala vidina klidu u počítače, ale to už jsem slyšela optimistický, energií nabitý hlas pana Fuchse.

„Pojď, dojedeme koupit koberec do obýváku, a když tam budeme, koupíme i závěsy.“
Obojí jsme plánovali koupit už asi dva měsíce, ale proč zrovna dneska, proboha, zaúpěla jsem v duchu, ale navenek jsem nehnula brvou.

„Udělal jsem ti kafe, tak si chvilku sedni, dám zatím nákup do ledničky,“ vnucoval se mi pan Fuchs, protože není blbý a správně vytušil, že mě právě odvolal ze startu domácího maratonu. Když za pět minut řekl, tak jedeme, stála jsem už připravená a smířená u dveří.

Už je to pár let, ale ty krušné chvíle v obchodě vidím i dneska naprosto jasně. Bylo z čeho vybírat, a to bylo peklo, řeknu vám! Když se nám líbil koberec, nevybrali jsme k němu vhodný závěs. A naopak. Nenápadně jsem se podívala na hodinky. Ztrácela jsem na startu domácího maratonu už hodinu! Ale ještě pořád mám šanci doběhnout, tzn. udělat všechno, co potřebuju, utěšovala jsem se, ale musíme to koupit hned! Teď!

„Já bych měla svoji představu,“ začala jsem nenápadně. „Ale je taková... zvláštní. Nebude se ti to líbit.“ Všimněte si, jak šikovně jsem začala! A zabralo to.

„Tak to řekni. Třeba se mi to líbit bude,“ odpověděl nezávazně pan Fuchs a já to tedy řekla.
„Strašně by se mi líbil tenhle tmavě hnědý koberec a k tomu tenhle tmavě hnědý závěs.“ Vytřeštil na mě oči.
„Zbláznila ses?! Jsme v přízemí! Víš, jak to bude tmavé?!“ Pokrčila jsem rameny. „Tmavé, ale zvláštní. Ale já to věděla, nikdo to nemá, tak chápu, že se ti to nelíbí,“ pokračovala jsem ve své taktice.
„Ale mně se to líbí, jenom ti říkám, že je to tmavé,“ řekl pan Fuchs, a začal zkoumat kvalitu obou, mnou navržených doplňků. Za chvíli se na mě vítězoslavně otočil.

„Berem. Ta hnědá se zajímavě rozloží ve světle. A večer stejně svítíme.“ A bylo to...
Když si chtěl pan Fuchs za půl roku koupit hodinky, vzal mě neprozřetelně s sebou. Nevím, proč to udělal, ale doplatil na to. Když si zkoušel asi dvacáté hodinky, už jsem to nevydržela. Prostě si koupí ty druhé zleva a je to.
„Tamhle ty jsou zajímavé. Ale jsou moc takové... odvážné. Ty jsou spíš pro mladé.“ Reakci pana Fuchse jsem čekala.
„Které?“ Ukázala jsem mu je, zkusil si je, byly opravdu odvážné a spíš pro mladé, ale líbily se mu, tak si je koupil, i když byly dost drahé.
„Koupil jsem si hodinky,“ pochlubil se za pár dnů dceři. „Ale nevidím na ně.“ Rita zvedla oči v sloup.
„A proč sis je kupoval, proboha?!“ Pan Fuchs ukázal na mě.
„Máma. Prý, kup si je, jsou odvážné! A jak mám poznat, že jsou odvážné, když na ně nevidím?“
Měla jsem z těch hodinek výčitky, to se vám přiznám. Ale už je nemám. A víte proč? Všimla jsem si, že kolega z Činoherního klubu, Michal Pavlata, je má také.
„Máš stejné hodinky jako pan Fuchs,“ oznámila jsem mu radostně a Michal pokýval hlavou.
„Taky na ně nevidí?“

Sami vidíte, že muži nemají co vyčítat svým ženám, a ženy by neměly nic vyčítat svým mužům. A víte proč?
Protože muži jsou za osmnáct, a ženy bez dvou za dvacet!

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...