Moderátorka Peroutková o slzách v Událostech: Jsem prý ledová královna, ale v tu chvíli jsem se úplně zlomila

Jana Peroutková pochází z Čechtic. Po gymnáziu v Čáslavi vystudovala sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a teď dokončuje politologii na Metropolitní univerzitě v Praze. V České televizi začínala jako asistentka editora Událostí před deseti lety.

Jak ses rozhodla pro Českou televizi? Co byl ten moment, že sis řekla, že to je to místo, o které budeš usilovat?

„Ono to přišlo tak trošku samo, já si vzpomínám, kdy jsem seděla doma a připravovala jsem se na nějakou zkoušku v rámci sociologie, byla jsem obklopena papíry a najednou mi zazvonil telefon, zavolal mi Petr Meškán, kterého jsem znala z předchozí zkušenosti, a on mi řekl, že shání někoho na post asistenta editora Událostí. A já jsem se tehdy pro Českou televizi rozhodla jen z finančních důvodů, protože jsem jako chudý student potřebovala peníze na dovolenou a neplánovala jsem rozhodně nějakou velkou kariéru. Já jsem to prostě brala jako úplně normální práci, díky které si vydělám peníze a budu moct normálně svobodně žít.“

Velkou kariéru jsem neplánovala.

Tvým partnerem a tatínkem vašich dvou dcer je fotbalista Jakub Podaný, seznámili jste se na sociálních sítích, pokud jsem četla správně.

„Je to tak, je to trošku bizarní situace, já jsem dřív k fotbalistům a tomu prostředí měla docela předsudky a pracovala jsem na Spartě, resp. jsem tam byla na stáži. Tehdy to byl myslím rok 2012, kdy byl velký rozmach různých profesionálních profilů fotbalistů. A mě to zajímalo, jestli si to spravují sami, nebo jestli jim to spravuje někdo, nějaký fanoušek. Takhle jsem si přidala do přátel nebo začala sledovat Kubu a on mi napsal. A právě proto, že je hrozně zvídavý, pokud jde o média, tak mě poprosil, jestli bych ho v České televizi provedla, což jsem udělala ráda a takhle to vzniklo.“

Alena Zárybnická natáčí Zálety s Janou Peroutkovou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Emoce jsou doménou krizí a válek, to byl podtitul rozhovoru, který jsi poskytla nedávno Deníku N. A ten titulek zněl: Jako novináři jsme teď na tenkém ledě. Pojďme to rozebrat. Otupujeme, zvykli jsme si na to, že je válka blízko?

„Myslím si, že jo. A tohle je otázka, kterou dost často pokládám hostům, nedávno jsem ji položila i plzeňskému biskupovi Tomáši Holubovi a on mi taky odpověděl, že ano, že se bojí, že otupíme, zvykneme si na ty hrůzy, na témata jako je smrt. Myslím, že jsme si trošičku zvykli, ale že je to zároveň přirozená věc. Že na začátku jsme všichni cítili podobné emoce, strach, pak to byl smutek, pak to byla vyloženě fyzická nevolnost, frustrace, naštvání. A u mě a myslím, že to tak má i moje okolí, když se o válce na Ukrajině bavíme, tak je to takové tlumenější období. Já mám pocit, že teď necítím nic a jenom čekám a přeju si, aby to skončilo. Asi jsme si fakt nějak zvykli.“

Může se stát kladení otázek profesionální deformací? Moje je taková, že když vyjdu ven, podívám se na oblohu.

„Může. A nejvíc si to uvědomuji v partnerském soužití. A úplně nejhorší je, že se snažím být doma objektivní, kdy ale mám být na straně toho partnera a snažím se hájit i tu druhou stranu. Jakub mi i řekne, jestli vím, že jsem jeho partnerka a nemusím jet na obě dvě strany a vyvažovat. Že klidně mohu být na jeho straně. Je pravda, že v tomhle případě ano, dá se mluvit o profesionální deformaci.“

Nemáš někdy tendenci se rozesmát, když vidíš sedět proti sobě kohokoliv, kdo urputně lže a zapírá? Nepřijde ti to vlastně ve výsledku směšné?

„Já už jsem se dostala do mnoha situací, kde se třeba mluvilo o dezinformacích. A to je pro mě nejtěžší situace, protože to považuju za něco, co je strašně špatně vyvratitelné, s tím se špatně bojuje. Když někdo přijde a řekne hloupost, tak vy byste mu na to nejradši řekli, že to je blbost a co to mele. Ale to nejde. A vyvracet dezinformaci považuji za nejtěžší disciplínu. Takže tyhle rozhovory já nemám ráda, paradoxně diváci se možná smějí, ale pro mě to je nejvíc svazující moment, protože já v tu chvíli musím reagovat, nemůžu to nechat jen tak. Ale jednou, před sněmovními volbami, se mi stalo, že tam přišel zástupce jedné malé politické strany nebo hnutí, to už si nevybavuju a to byla jedna dezinformace za druhou. A to prostě nešlo, neustále opravovat. Ale nešlo to ani vypnout.“

Minulý týden se mnou v Záletech byla Daniela Drtinová a tady je její otázka pro tebe. „Nedávno jsem ji viděla ve velmi emotivně vypjaté situaci, kdy se rozplakala při moderaci Událostí a chtěla bych se jí zeptat na to, jakým způsobem se s takovou situací srovnává a jak jí zpracovává a ovládá a jaké nástroje v sobě je schopná v tu chvíli aktivovat, aby se z toho dostala ven.“

„Já jsem věděla, že se to někdy nějakému moderátorovi stane, ale tušila jsem, že já to nebudu. Daniel Stach o mně říkal, že jsem ledová královna. A je pravda, že já emoce docela umím ovládat. Jsem empatický člověk, dokážu se opravdu vciťovat do pocitů druhých, ale na druhou stranu opravdu si zachovávám v tom vysílání profesionální odstup a nepodléhám emocím. A tohle byla extrémní situace, v té reportáži byla maminka, držela dítě a mluvila o tom, že o druhé malé dítě přišla po útoku ruských vojsk. Já jsem se v tu chvíli úplně zlomila, já jsem se dokonce celé Události bála, že se rozbrečím znova. Věděla jsem, že to už si nemůžu dovolit, že to by mě divák mohl nařknout z toho, že to hraju, nebo že jsem labilní a nejsem stavěná na tuhle práci. To mě trošku stresovalo. Já jsem aktivovala Michala Kubala. Takže v sobě asi nic, nedokázala jsem to ovládnout, ale aktivovala jsem Michala Kubala, maskérky mi utřely slzy a Michal za mě odprezentoval mapu bojů a já už jsem potom zvládla přivítat ve vysílání Vaška Černohorského. Celou dobu jsem se ale hrozně chvěla, snažila se na to nemyslet, na tu reportáž jsem se pak už nedívala.