Naučila jsem se nebýt paralyzovaná nervozitou, usmívá se tvář televizních Událostí Linda Bartošová

Linda Bartošová se narodila ve Vysokém Mýtě. Vystudovala Anglické gymnázium v Pardubicích, poté žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Důležitou roli v jejím profesním životě sehrál i Pardubický deník, kde coby studentka gymnázia byla na stáži.

Jak vás napadlo, že zkusíte stáž v Pardubickém deníku?

„Já jsem věděla od třeťáku poměrně jasně, že chci na žurnalistiku na FSV a tam jsou vždycky dobré zkušenosti alespoň v nějaké základní podobě, že měl člověk školní deník, časopis, nějaký zásek do mediálního prostředí. Tak jsem si říkala, co by pro mě bylo asi nejlepší. A vzhledem k tomu, že jsem studovala na anglickém gymnáziu, tak jsem zkusila ten deník a docela bez problémů, a zpětně za to děkuju, mě tam vzali.“

Měli bychom připomenout příběh, jak se stážistka vyslaná na soutěž Miss, aby pořídila reportáž, stala účastnicí soutěže.

„V podstatě mě rekrutovali. Nabrali mě, protože jsem se jim asi líbila. Vzali si na mě číslo a já dlouho říkala, že ne, ale pak bylo spousta dalších kol a poslední bylo v Praze, kam mě pozvali, takže jsem měla dost času na přemýšlení. Všichni kolem mě mi říkali, že to je zkušenost, nikdo to neviděl, jako že to bude něco, co se na mě nalepí. Tak jsem do toho šla.“

Čtěte také

Moderovat Události neznamená vkráčet do studia a něco přečíst

Momenty z dětství, které si neseme do dospělosti, jsou v některých případech silné. Máte nějaký takový?

„Nedávno se mě ptala studentka žurnalistiky, co mě motivuje k tomu, abych překročila určitý práh nervozity a momentů, které příjemné nejsou. Vzpomněla jsem si na moment z letního tábora, tam byl jeden vedoucí a já nebyla fyzicky zdatné dítě. Já jsem měla ráda knížky, četla jsem a měla svůj svět. Pamatuji si, že jsme měli nějakou soutěž, kde se chodilo od stanoviště ke stanovišti a muselo se vždy udělat něco založené na fyzickém výkonu. A mně to pořád nešlo. A ten vedoucí mi říká: ʼMohla bys taky někdy něco zvládnout?ʻ Ve mně se něco přeplo, a od toho stanoviště už mi to šlo. Myslím, že to je v hlavě, že když se člověk přepne, tak spoustu věcí jde, ale musí to chtít.“

Je nějaký předmět, který považujete za nejdůležitější pro vaši stávající profesi?

„Nemůžu říct jeden předmět. Myslím, že praxe je v tomhle nejdůležitější. Řemeslo se musí člověk naučit, opisovat ČTK nějakou dobu, koukat kolem sebe a nasávat, jak to dělají ti, kteří opravdu dělají novinařinu. To je víc, než jakýkoliv předmět. Spíš to bylo prostředí, atmosféra fakulty.“

Jak moc se představa o tom, jak bude vypadat vaše práce v České televizi, liší od reality?

„Momentálně ohromně, protože by mě opravdu nenapadlo, že za sedm let budu moderovat hlavní zpravodajskou relaci, nebo že se k tomu vůbec dostanu. Tím, že jsem byla v zahraniční redakci, tak jsem si myslela, že jestli něco většího přijde, tak to až po třicítce bude nějaký zahraniční post.“

V práci o sobě pochybuju každý den.

Jak moc vás nervozita svazuje?

„Myslím, že tohle docela umím. Nebo jsem se to naučila, nebýt paralyzovaná nervozitou, ale mít respekt z živého vysílání. To je základní věc, to pak může generovat velké úzkosti.“

Linda Bartošová natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Viděla jsem váš rozhovor s Ivanem Trojanem krátce po Českých lvech, bylo vidět, jak vás to baví a já si to díky tomu taky užívala.

„On je tak skvělý herec, umí zahrát neuvěřitelnou škálu postav a má za sebou strašně moc dobrých filmů, divadlo a stále o sobě pochybuje. To mi přijde v něčem hrozně inspirující. Že úspěšný člověk nerovná se ohromné sebevědomí. To je podle mě důležitá věc a já to třeba taky tak mám. Možná můžu působit sebevědomě, protože si myslím, že v tom vysílání by to tak být mělo, divák se nemá bát, jestli to zvládnete říct nebo položit otázku. Ale ta realita je taková, že o sobě pochybuji každý den.“