Natočit film je mnohem těžší než uvařit marmeládu, směje se režisérka Lenka Wimmerová

Vystudovala režii na FAMU a hned po škole se pustila do práce na televizní sérii Soukromé pasti, natočila filmy Nespavost, Tchýně a uzený, natočila klip s Václavem Neckářem.

Jak je to s marmeládami? Svého času to bylo hodně silné téma. Natočit první film nebo uvařit první marmeládu – co je větší radost?

„Je to zvláštní, že někdo je posedlý jednou věcí a vydrží mu to celý život. Já to tak nemám, takže si myslím, že ty radosti určitě byly něčím srovnatelné, byť ta námaha je nesrovnatelná. Natočit film je mnohem obtížnější než uvařit marmeládu. Je ale velmi těžké se marmeládami uživit, to zase mají obdiv ti, kteří to dokážou.“

Zeptám se na Soukromé pasti. Jak jste se dostala k téhle příležitosti?

„To byla neuvěřitelná náhoda. Jak jsem natočila absolventský film Puritptýz, tak to částečně koprodukovala soukromá společnost Bistrofilms, to vlastnila moje kamarádka a vzniklo DVD a jejich asistentka, která pak začala pracovat na Nově, to přinesla s sebou a ukázala to tam někomu, kdo chystal tenhle ambiciózní projekt. Pustili si to a zavolali mi. Dodneška jsem té slečně vděčná, to byl takový anděl, něco odnesl někam, kam měl.“

Kdybyste psala v duchu Soukromých pastí scénář sama o sobě, o čem by byl?

„Nevím, jestli by to byly Soukromé pasti, ale tím, jak stárnu a tím, co se děje ve světě, tak mě začala zajímat nepřipravenost a nezpracování tématu smrti. Takže bych se pokusila najít nějaký příběh, který je na toto téma. Když se měly dělat Soukromé pasti 2, tak ty první byly takové ženské příběhy a přemýšlelo se, že ty druhé budou spíš mít chlapy, hrdiny. A já měla v jednom takovém odstavečku napsáno, jestli by nechtěli rozpracovat do scénáře, že se nějakému muži stane to, že má tatínka terminálně nemocného a musí učinit rozhodnutí, jestli se o něj postará on se svou rodinou a co to pro ni bude znamenat, nebo to bude na jejich síly a jak s tím naložit. Teď by to bylo zase jinak, kdybych k tomu usedla.“

Zmíním i cyklus Terapie, tam bylo režisérů víc. Marek Najbrt, Petr Zelenka, vy a další. Jak jste to měli rozdělené?

„Po postavách. Většina z nás tu postavu, kterou režírovala, tak si napsala adaptaci izraelské předlohy, takže jsme třeba s Petrem důvěrně znali ten text, protože jsme v něm leželi a zbylé linky jsme si nějak podělili. Byla to výzva.“

Je to přesně rok, co vaše minisérie Božena přitahovala k obrazovkám České televize přes milion diváků. Vzpomenete si, kdy vám přistála nabídka na režii?

„Boženu chtěla točit už moje učitelka z FAMU Věra Chytilová. Ale tenhle projekt kolem mě létal roky, ale nikdy ne s tím, že by se mě to mělo týkat. Pak mi manžel scénáristky Hanky Wlodarczykové říkal, že by to měl točit Jiří Strach. Pak mi zase o měsíc později přes messenger přišla zpráva, že by se Michal se mnou rád spojil a že mě upozorňuje předem, jestli by mě to zajímalo, ať zavolám. Tak jsem mu zavolala.“

V Záletech jsem měla Aničku Kameníkovou, krátce potom, co jste dotočili. Když zpětně hodnotíte to, že herečkou je nejdříve Anna Kameníková a potom Aňa Geislerová, je to vždycky šťastné rozhodnutí, proměnit herce během jeho života a nenechat ho stárnout pomocí kostýmů a maskérek?

„Já myslím, že pro tenhle případ to byla dobrá varianta, s ohledem na scénáře. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, začínali jsme tím, že jsme na zkoušky zvali herečky i středního věku, že bychom se tvářili že jim je 17 – 40 let. Současné čtyřicátnice ale vypadají podstatně mladší. Ale něco mi tam nesedělo, přišli bychom o nevinnost a svěžest mladého člověka. To po těch třiceti letech nemáte, nemáte to v očích, a mně to přišlo hrozně podstatné pro pochopení té doby.“

Režisérka Lenka Wimmerová s Alenou Zárybnickou|foto:Honza Ptáček, Český rozhlas

Svého času se vás v rozhovorech každý ptal na marmelády. Byla to část vašeho života. Věnujete se ještě marmeládám? A jak se dostaly na světový trh?

„Já když jsem koupila statek a rostly tam ty bobule, tak jsem z toho uvařila marmeládu, protože v naší rodině se po generace zavařovalo. Poslala jsem to Hance Michopulu, což je taková foodbogerka, ať mi řekne, jestli jsou dobré, že kamarádi říkají že ano, ale kamarádi to říkají proto, že jsou kamarádi. A ona mi tenkrát napsala, že to je zajímavé, že takhle jí poslala marmelády nějaká paní ze Šumavy a že je máme ve stejných skleničkách. A dala mi hezkou, ale i kritickou zpětnou vazbu. A ta paní ze Šumavy byla Blanka Milfaitová, která udělala neuvěřitelný marketing na marmelády.  Ona jako první poslala marmeládu do soutěže do Anglie a tím strhla zájem Češek to tam posílat taky. Je to zajímavé, protože z mezinárodních účastníků tam převládají Češky a Japonky.“