Návštěva divadla a Juraj Kukura

Divák se těší, jak stráví příjemný večer v divadle, přizpůsobí tomu celý den, podívá se na internet, na co vlastně jde a pak si sedne doprostřed třetí řady, vypne si mobil, otevře se opona, začne představení, běží pět minut, deset a... divák se zhrozí, jak je to strašné! Jaká je to hrůza!

A nejvíc se zhrozí toho, že nemůže odejít! Sedí uprostřed řady! Sakra!

Mám zkažený večer, říká si náš divák! Koukám na příšerné herce! A ta strašná tma, co je na jevišti! Osvětlovači snad mají za úkol šetřit či co! A vůbec není slyšet, co herci říkají! A diváci se potí! A mě tlačí boty! A ještě se musím tvářit, bůhvíjak nejsem nadšený, že sedím uprostřed třetí řady a nemůžu odejít, když chci odejít!!!

Stop.

Hned vám řeknu, proč jsem si tenhle monolog vymyslela.

Nedávno jsme měli čtenou zkoušku v Činoherním klubu, a kolegové se před zkouškou bavili o divácích v jiných divadlech. Prý si poslední dobou stěžuje čím dál víc diváků, že se jim představení nelíbilo. Prý jim to říkali i kolegové z jiných divadel.

A pak se bavili o tom, co by se mělo hrát, co by se hrát nemělo, a mě napadl nejenom tento monolog nespokojeného diváka, který jste si právě poslechli, ale přišla jsem i na to, proč je, údajně, čím dál víc nespokojených diváků v divadlech.

Vysvětlení je velmi jednoduché!

Když jsme v kině a film se nám nelíbí, přikrčíme se a prcháme ze sálu i z kina.

Když se koukáme na televizi a nelíbí se nám program, přepneme na jiný nebo televizi vypneme.

Když posloucháme rádio a nelíbí se nám, co se na nás valí, přepneme na jinou stanici nebo rádio zavřeme.

Když čteme knihu a přestane se nám líbit, ve čtení nepokračujeme.

Když čteme noviny a nudí nás, odložíme je, stejně jako odložíme nudný časopis.

Ano, tohle všechno můžeme udělat a také to děláme.

Jenomže pak přijdeme do divadla a musíme v hledišti vydržet minimálně do přestávky. A to se nám nelíbí, protože jsme zvyklí přikrčit se a prchat, přepínat, vypínat, zavírat, odkládat...

Divadlo je, moji milí posluchači, dobrodružství. Když sedíte v hledišti, musíte se ponořit do děje a nechat se jím vést. Je jedno, kam vás dovede, ale věřte mi, že někam vás dovede určitě. A ještě při tom zažijete něco, co nemůžete zažít v kině, u televize, u rádia, u knihy, ani u novin či časopisu.

To něco, o čem mluvím, zažili například ti diváci, kteří přišli před dvěma lety do Činoherního klubu, na představení hry, KUKURA.

Dvacet minut po začátku představení, zazvonil divákovi v páté řadě, mobil. A zvonil. A zvonil.

Juraj Kukura přerušil svůj monolog, pátravě se zahleděl do páté řady a pak se s okouzlujícím úsměvem zeptal majitele vyzvánějícího mobilu.

"To je pre mňa?"