Neběhá z místa na místo. Cestovatel David Hainall pečlivě plánuje

16. březen 2017

Máme hosty

Dobře ví, že v lidských silách úplně není obsáhnout celý svět. A navíc byste ho stejně nepoznali, kdybyste chtěli být všude. Cestování se Davidu Hainallovi z Heřmanova Městce stalo prací a nemůže si dovolit bezcílné výpravy.

„Dopředu musím načerpat informace. Na každou cestu jedu s tím, co chci vyfotit, co chci vidět, a proto si vytvářím předem scénář. Teď mě čeká jihovýchodní Anglie, pak následuje severní Polsko. Snažím se tam netrávit víc než dva tři měsíce. Doma mám dvě malé děti.“

Asi před rokem a půl se Hainall definitivně rozhodnul, že bude cestovatelem. „Ale těch činností, které dělám, je mnohem víc. Cestování velmi úzce provází fotografování a psaní. Dost pracuju doma a třeba publikuji různé články.“

Rodinný základ

Pozitivní vztah k cestování získal od svých rodičů. Po gymnáziu vystudoval pomaturitní obor zdravotnický záchranář a později i biologii a tělesnou výchovu. „Ještě by se mi k tomu hodila třeba geografie. První pomoc bylo nejsmysluplnější studium v mém životě. Dá se prakticky využít. Osobně považuji za vhodné mít základní cestovatelské očkování a zjistit, co v dané zemi v daném období hrozí.“

Zapad slunce nad chrámy v Baganu v Myanmaru|foto: David Hainall

David Hainall se dorozumí angličtinou a vždycky se snaží naučit pozdrav, poděkování a základní číslovky v konkrétním jazyce země, kde pobývá.

Kohouti, sloni a hory

Za jednu ze svých nejoblíbenějších destinací považuje Hainall východní Turecko: „V horách tam skoro nejsou cesty, zůstávají hodně pod sněhem. Nejsou tam turistické značky a člověk se toulá v podstatě v divokých horách. Občas potkáte nějakého pastevce, ale to je tak všechno. Z výstupu na Ararat se stala hodně komerční záležitost. Ale teď se tam oficiálně podle mě ani nedá dostat.“

Na Srí Lance zažil koupání slonů. „Byl jsem v zařízení, které vzniklo na ochranu slůňat jako sloní sirotčinec. Dnes představuje velkou turistickou atrakci.“

Čtěte také

Kohoutí zápasy jsou pro změnu typické pro celou jihovýchodní Asii. Taky ty Davida Hainalla zaujaly. „Používají se speciální plemena vyšlechtěná k boji. Naštěstí se upouští od praxe, kdy jim montovali na pařáty různé bodce a kdy v podstatě šlo jenom o to, aby jeden kohout zabil toho druhého. Naštěstí se už ukončení dělá trochu dřív.“