Nechte ji mluvit!

Listopad 1989, Václavské náměstí
Listopad 1989, Václavské náměstí

Před týdnem v sobotu byl sedmnáctý listopad. V kalendáři je u tohoto data napsáno: Státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii, ale já si myslím, že většina z nás sedmnáctému listopadu říká a bude ještě dlouho říkat, výročí „sametovky“ a ti, co se narodili po „sametovce“, budou tápat, proboha, co je to zase za státní svátek?!

Mám ráda, když se na věci, které jsou zařazeny mezi úctyhodné, a státní svátky úctyhodné jsou, vzpomíná s humorem. A tak jsem si k té naší „sametovce“ připravila dvě úsměvné historky.

Ta první je z Lidových novin. Napsal ji režisér Břetislav Rychlík do svého sloupku. Vzpomíná v něm, jak s nebožtíkem básníkem Nikolajem Stankovičem, sbírali humor sametové revoluce.

Například, jak se při generální stávce na náměstí Svobody v Brně, kde bylo snad sto tisíc lidí, prodral k mikrofonu mladý Rom a požádal o vystoupení jménem Romů.

Uvedl jsem ho slovy, vzpomíná Břetislav Rychlík, že k Občanskému fóru a jeho požadavkům se přidávají i naši Romové. Pak mladík předstoupil před davy a řekl: „Já jsem se včera za Lužánkama rozešel s Marcelou a chtěl bych, aby se ke mně vrátila.“

Dav začal tančit a skandovat: „Marcelo, vrať se! Marcelo, vrať se!“

A po této úsměvné vzpomínce Břetislava Rychlíka, přidám i vzpomínku svou. 

V Kolíně se generální stávka „upekla“ v místním divadle, a tak jsme my, divadelníci, šli od divadla na náměstí v čele průvodu a postavili jsme se kolem malé tribunky.

Na náměstí byly tisíce lidí. Z kolínských továren, studenti ze středních škol, z úřadů, na tribunce se střídali řečníci a lidé skandovali a tleskali.

Když jeden z řečníků svůj projev končil, chtěla se na tribunku dostat i naše kolegyně, herečka Jiřina Chlumská. Měli jsme ji rádi, někteří z nás s ní byli v divadle desítky let, ale teď jsme se zhrozili. Proboha, co chce říkat? Teď a tady?! My jsme na ni zvyklí, ale tady mluvit nesmí! A tak jsme ji začali z tribunky tahat zpátky.

„Pojď dolů! Ještě spadneš! Pojď dolů!“

Ale Jiřinka zlobila! Cukala se a dolů jít nechtěla. Lidé kolem nás si našeho přetahování všimli a začali skandovat.

„Nechte ji mluvit! Nechte ji mluvit!“

A tak se Jiřinka nakonec k mikrofonu dostala. Ale protože byla malá, nedosáhla na něj, a nikdo z našich kolegů, kteří na tribunce stáli také, jí mikrofon nechtěl dát dolů.

Jiřinka si marně stoupala na špičky, my jsme dělali, že to nevidíme a lidé na náměstí začali znovu skandovat.

„Dejte jí to níž! Dejte jí to níž!“

Museli jsme se smát. Tohle by totiž nevymyslel žádný režisér! A tak jí nakonec někdo dal mikrofon dolů a náměstím se rozlehl její jasný hlas.

„Kolín potřebuje novou polikliniku! Ať je poliklinika místo okresního výboru káesčé!“

Náměstí začalo doslova burácet souhlasem a na mě se v tu chvíli otočil Standa Aubrecht, jeden z mladých kolínských herců.

„Slyšíš to? I takhle vypadá konec vlády jedné strany. Jiřinka Chlumská právě teď, svrhla v Kolíně komunisty...“