Nejkrušnější jsou noční akce, když fučí a člověk nevidí na cestu

Za tu dobu se hodně změnilo. Jejich práce má ale stejně jako dřív punc výjimečnosti. To bude jedno z témat těchto Záletů s náčelníkem Horské služby České republiky Jiřím Brožkem.

Horská služba oslavila osmdesátiny, magistr Jiří Brožek je v jejím čele od roku 2002. Letos to je tedy 13 let. Jako absolvent matematicko-fyzikální fakulty kdysi učil na gymnáziu v Jilemnici matematiku a fyziku. Teď coby republikový náčelník pendluje mezi Beneckem, kde žije, Špindlerovým Mlýnem, kde horská služba sídlí, a Prahou, kde úřaduje.

Vzpomeneš si na svůj vůbec první kontakt s horskou službou? Předpokládám, že to muselo být někdy na nějakém lyžařském kurzu.
Budeš se divit, ale bylo to ještě dřív. Byl jsem ještě dítě školkou povinné a většinu z toho mám jenom z vyprávění. Bydleli jsme v Lounech, takže pro nás ty hory byly přeci jen trochu dál, jezdívali jsme do Krušných hor. Moji rodiče se sestrami, které jsou starší, lyžovali. Já už jsem byl asi protivný, tak mě nechali si chvilku hrát. Jenže pak se zastavil vlek, přestala jít elektrika. Moji rodiče zůstali viset někde poměrně daleko, než se dostali zpátky na to parkoviště, kde jsem si hrál, tak jsem si tam asi organizoval svůj další život. Přijel autobus, ze kterého vystoupil nějaký člověk, viděl kluka, který tam brečel a chodil kolem auta, což jsem byl já, tak se mě ptal. Řekl jsem mu, že rodiče odjeli a ještě se nevrátili, tak mě vzal, on to byl náčelník horské služby právě v Krušných horách. To byl můj první kontakt, na který vzpomínám.

Máš dva syny a dceru. Ta je ještě malá, ale Adam i Dominik jsou dobrovolnými členy horské služby. Jsi rád?
Samozřejmě, i když je to občas problém, protože na Benecku v okrsku je nás dohromady patnáct, když jsou tam tři Brožci, tak občas slýcháváme nějaké narážky. Na druhou stranu si myslím, že oba kluci to mají rádi. Dělají to ne kvůli nějakému vybavení, ale aby skutečně pomohli. Myslím si, že Adam by i rád do budoucna to měl jako zaměstnání.

Alena Zárybnická a Jiří Brožek|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Dostal ses někdy jako náčelník horské služby do situace, že bys byl v horách v nouzi?
Jsou okamžiky, kdy je v člověkovi malá dušička. Jsou noční akce, kdy fučí, že člověk nevidí, kde je cesta, hrabe se skútrem někde na vršku, každou chvilku to zapadne. Pak si říkám, jestli se odtamtud dostanu. Jsou okamžiky, kdy to není ten růžový pohled.

Vrátíme se teď o 80 let zpátky. První záchranné oddíly začaly pracovat v Krkonoších v roce 1934. Četla jsem, že prvním prostředkem, který dostaly oddíly pro pracovní účely, bylo kolo.
Také jsem to četl. První motorový prostředek, o kterém vím, byla pak motorka. I z povídání mého tchána vím, že s tou motorkou byli na některých místech daleko rychleji a daleko úspěšněji.

Působíte ve všech sedmi pohořích a potom jsou okrsky. Jaký je počet úrazů a jak se mění v posledních letech?
Ten počet úrazů, jestli si dobře vzpomínám, tak za minulý rok je to nějakých 8 500 zásahů v celé České republice. Je zajímavé, že za posledních deset let nám počet zásahů v létě několikanásobně stoupl. Před deseti lety jsme hovořili o nějakých 300 až 400 zásazích za léto, letos už to bude pomalu 2 tisíce zásahů za období mimo zimu.

Já bych se ještě vrátila ke členství v horské službě. Co čeká člověka, který by se chtěl hlásit do služby?
Musí v horách hlavně bydlet. Máme to dneska v našich podmínkách pro vznik členství, že ten člověk musí bydlet v dané horské oblasti, musí tam být dosažitelný. Dneska je ta doba taky trochu jiná i tím, že to zaměstnání mnozí nemají jenom v místě bydliště, ale i daleko od svého bydliště. Nicméně ta podmínka tam ještě je. Další věc je věk. Dneska je to otázka, že se musí stát dobrovolným členem či projít přezkoušení do 35 let věku. V okrscích máme stop stav. To znamená, že tam máme určitý počet lidí a víceméně můžeme zase přijímat někoho dalšího, pokud někdo odchází. Hodně kluků nám dneska ale končí na tom, že nemají dostatečnou fyzickou kondici, což je první věc, kterou musí projít. Kdo zvládne fyzickou kondici, tak máme zase problém, že třeba neumí dobře lyžovat. Fenomén posledních let je také to, že spousta kluků krásně lyžuje na sjezdové trati, ale třeba neumí vůbec jezdit ve volném terénu.

Pec pod Sněžkou, horská služba|foto:Michaela Vydrová

Dalším velkým témat hor jsou laviny. Mezi lavinové oblasti v Česku patří hlavně Krkonoše a Jeseníky. Právě laviny jsou speciální prací horské služby. Za posledních 50 let spadlo v Krkonoších na dva tisíce lavin. Od počátku historie údajně laviny v Krkonoších zabily asi 400 lidí.
Bohužel jsou to okamžiky vždycky nepříjemné. To, že spadne lavina sama o sobě, ještě není takový velký problém. Daleko horší je, pokud ta lavina zasype turisty, kteří se tam pohybují. To uvolnění laviny sněhu je skutečně velmi rychlé. Je to náhodný jev a někdy to dokonce nemusí způsobit člověk svým pohybem, může to být něco jiného. Stačí, že prolétne stíhačka, která prorazí hranici zvuku, udělá to třes. Je to jenom o tom, že na tom místě, které je dlouhé třeba 400 metrů, je deset metrů, kde je ten sníh velmi tenký. Když na to šlápnu na těch deseti metrech, tak to může spadnout. Zatímco, když šlápnu kdekoliv jinde, problém není. Musí každý, kdo jde do volného terénu lyžovat, s tím velmi dobře počítat.

Součástí lavinové prevence je i výcvik lavinových psů. Historicky první zmínka o záchraně psem z krkonošské laviny je údajně z roku 1772, kdy pes zůstal na povrchu a svého pána vyhrabal. Výcvik psů je dnes nedílnou součástí vaší práce.
Je to tak. Před několika lety to byli čistě jenom psi, kteří se cvičili pro lavinové nehody, pro vyhledávání v lavinách. Vzhledem k tomu, že daleko častěji dneska řešíme plošné vyhledávání, to znamená, že se někdo ztratí třeba v lese, jsou tyto psi školeni nejen pro lavinové vyhledávání, ale i pro plošné vyhledávání. Musím říct, že i z této statistiky vyplývá, že laviny jsou určitá výjimečnost, zatímco to plošné vyhledávání je dnes častá záležitost, dalo by se říct.

Čtěte také