Nejslavnější přilba vzniká v Pardubicích
Je z ryzího stříbra a má nevyčíslitelnou hodnotu. Rozhodně pro vítěze jednoho z nejstarších plochodrážních závodů světa. Zlatá přilba je korunuje už od roku 1929.
První zlatou přilbu vytvořil klenotník Čeněk Lejhanec. V rukou známého pardubického rodu klenotníků je výroba cenné trofeje pro motocyklový plochodrážní závod Zlatá přilba města Pardubic i dnes. Na svoje zkušenosti navázaly tři generace rodiny Lejhancových.
Stříbrná a zlatá
Pardubická klenotnická firma Čeňka Lejhance vyráběla trofeje do roku 1951. Mezi lety 1961 - 1966 přilby vznikaly v Družstvu klenotníků Praha. V letech 1967 - 1991 výrobu převzala šperkařská škola v Turnově. V té době se přilba vyráběla z tombaku, slitiny mědi a zinku, povrch byl galvanicky upravený. Poté, co se v devadesátých letech výroba trofejí vrátila do Pardubic, jsou Zlaté přilby opět ze stříbra.
„Trofeje Wimbledonu nebo Stanley cupu jsou ze stříbra, myslím si, že k velkým závodům zkrátka patří ušlechtilé kovy. Zlatá přilba si zaslouží ten nejlepší materiál“, říká klenotník a hodinář Pavel Lejhanec. „Svého dědečka jsem nepoznal, narodil jsem se šest let po jeho smrti. Letos jsem viděl jeho přilbu z roku 1932, kterou koupilo Východočeské muzeum. A zjistil jsem, že byla vyráběna stejnou technologií, ke které jsem se, po dosti těžké cestě, dopracoval i já“, dodává Pavel Lejhanec.
Zlatá přilba je složena z několika částí. Kromě kovotlačitelsky vytvarovaného základu přilbu zdobí dvě ratolesti. Na nich jsou umístěné české granáty, vybroušené do tvaru slzy. Symbolizují šest vyhaslých životů při pořádání závodu Zlatá přilba města Pardubic.
„Ozdoby ze stříbra mají ryzost 925/1000. Celou přilbu označuje pod touto značkou také puncovní úřad, přestože základ přilby je vytvořený z ryzího stříbra,“ vysvětluje Pavel Lejhanec. Součástí trofeje je ještě státní znak a samozřejmě kožení, které je provedené v pardubické, červenobílé kombinaci barev.
Každá trofej je originál
Zlatá přilba není putovní, vítězové závodu si ji odvážejí domů. Její výroba trvá několik měsíců. „Každý rok musím být připravený. Hrnec, jak já říkám tomu polotovaru, mám ale připravený rok až dva dopředu,“ říká Pavel Lejhanec. „Je to pro případ, že by se při broušení objevila vada, kterou nelze opravit. To se mi už jednou stalo. Celá přilba musela jít opět do tavby a dělala se znova. Naštěstí jsme to stihli, ale od té doby se snažím mít připravené něco dopředu.“
Nové technologie při výrobě trofeje Pavlu Lejhancovi nepomáhají: „Přilbu skutečně děláme tak, jak se vyráběla kdysi. Rozdíl je ale v tom, že například historicky první trofej byla zhotovena tak, aby se dala posadit přímo na závodníkovu přilbu. Tedy tu, ve které absolvoval závod. V dalších ročnících už ale bylo do přilby vložené ozdobné kožení. Snažím se to dělat stejně jako můj otec.“
„V jednom z dodacích listů, z doby ještě před tím, než otci znárodnili obchod, jsem se dočetl, že kožení je vyrobené z jemné glazé kůže“, dodává Pavel Lejhanec. „V době, kdy se trofeje vyráběly v Turnově, se používala jen koženka. Dokonce jsem viděl fotografii přilby, která byla přichycena pomocí dvou pružných řemínků od hodinek, což byla podle mého názoru velká škoda.“
Pozor, nedotýkat se!
Jednou z posledních operací je zlacení stříbra. „Přilba se musí nejdříve upravit do rovného povrchu, smirkem pak vybrousit do toho nejjemnějšího povrchu. Potom se může zlatit. Při výrobě celé přilby se trofeje dotkne asi pět párů rukou, ale po zlacení se jí už nesmí dotknout nikdo. Vlastně se to bojím udělat i já,“ směje se Pavel Lejhanec. „Samozřejmě se snažím, aby přilba vítězům co nejlépe padla, to vypolstrování zkouším i na sobě. Je to i z toho důvodu, aby si závodník při čestném kole nemusel na hlavě přilbu posunovat a upravovat. A navíc, sahat na ni rukavicí s pískem!“ dodává s úsměvem autor trofeje.
Historie na dosah ruky
Východočeské muzeum v Pardubicích letos koupilo do svých sbírek trofej čtvrtého ročníku plochodrážního závodu. Tu si 25. září 1932 nasadil rakouský závodník Hans Mayer. Muzeum vlastní i další vzácné předměty, které se týkají historie závodů. „Ve sbírkách máme ještě Zlatou přilbu z roku 1951. Tehdy se jel dvanáctý ročník závodů a trofej získal Jan Lucák."
„Mezi nejcennější exponáty ale rozhodně patří motocykl, který startoval už při prvním ročníku Zlaté přilby,“ vysvětluje kurátorka Věra Doležalová. „Je to stroj zn. Grizzly, výrobek pardubické firmy Matyáš a Polák. Ve sbírce ale máme také plochodrážní motocykl Antonína Kaspera nebo Špinkův motocykl pro ploché dráhy zn. ESO.“
Z historie závodů
První ročník závodu o Zlatou přilbu se konal na travnaté ploše pardubického závodiště. U zrodu plochodrážního závodu stál závodník František Hladěna a příznivci motocyklového sportu Adolf Trnka a Ladislav Polák. Na uspořádání sportovního podniku se dohodli s Východočeským autoklubem v Hradci Králové a Jezdeckým klubem v Pardubicích. Historicky prvním vítězem závodu se stal Čechoslovák Zdeněk Pohl, trofej z klenotnické dílny Čeňka Lejhance si na hlavu nasadil 29. září 1929.
Po úspěšném prvním ročníku plochodrážního závodu se v tom následujícím už objevili motocyklisté ze zahraničí. Důležitým mezníkem byl rok 1964, kdy se Zlatá přilba přestěhovala na plochodrážní stadion ve Svítkově. Letos se uskuteční 69. ročník Zlaté přilby města Pardubic. Za dobu existence závodu se v něm podařilo zvítězit deseti českým závodníkům, posledním z nich byl Tomáš Topinka. Cennou trofej získal v roce 1996.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
