Lékaři „srdcaři" na záchrance vymírají a už nebudou, říká jedna z nich Ludmila Anna Lukášová

Pociťuju absolutní úctu a respekt ke každému, kdo zachraňuje lidské životy, ke každému, kdo svůj život zasvětil pomoci druhým v nouzi. A přiznávám, že pořád tak trochu tápu v „kočkologii“, ale učím se. Třeba i z knihy „Život by měl mít devět koček“.  Mým hostem je autorka knihy a zároveň doktorka Ludmila Anna Lukášová, vedoucí lékařka zdravotnické záchranné služby ve Vrchlabí.

Narodila se v Praze. Vystudovala gymnázium ve Vrchlabí a medicínu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jakožto Husákovo dítě se pořád cítí dost mladá na to, aby sypala z hlavy série nápadů, umí je propracovávat do posledního detailu. Kniha „Život by měl mít devět koček“ je toho reálným důkazem. Její profese je, jak sama říká, sakra těžká a hodně depresivní. Kočka, respektive kočky, hudba, toulky po horách a víra jí pomáhají přežít, nezbláznit se, jak říká, nechlastat nebo aspoň moc nechlastat, to cituji.

Je pravda, že kdybyste nevystudovala medicínu, byla byste ekoteroristkou?

Čtěte také

Něco na tom pravda je, protože jako mladá jsem byla ve středisku ekologické výchovy na Rýchorách a absolvovala několik biologických kroužků při jejich gymnáziu ve Vrchlabí. A Greenpeace a zachraňování velryb, takže ano, byla by to pravda.

Kolik teď máte koček?

Teď mám 8 koček plus dvě babiččiny, o které se s velkou pravděpodobností budu muset postarat.

Myslíte si, že váš syn jednou bude taky chovatelem koček? Má ve svém bydlení v rámci studia na vysoké škole nějakou čtyřnohou kočku?

Má kočku, ale dvounohou, čtyřnohou plánuje. Určitě z něj kočičí muž bude, což je nedostatkové zboží, se svojí přítelkyní se seznámil v kočičí kavárně.

Na záchrance jste 30 let. Mám pocit, že se hodně změnilo spektrum zásahů, ke kterým v Podkrkonoší, ve Vrchlabí a v jeho okolí jezdíte. Mýlím se?

To se změnilo, samozřejmě lyžníci a snowboarďáci vedou v zimě, to je naprosto neměnná záležitost. Co se změnilo, tak to je velké množství cizinců, nejlépe nepojištěných cizinců, to je naše noční můra. Jinak je hodně málo třeba cukrovkářů, protože jsou nové léky na cukrovku, tak ti mizí.

Co se změnilo, tak to je velké množství cizinců, nejlépe nepojištěných cizinců, to je noční můra nás záchranářů.

Mění se péče o pacienty s cévní mozkovou příhodou. To je péče, kdy pacienti musí být transportováni do iktového centra, a to je bohužel jenom v Hradci Králové, Trutnov už nefunguje, takže nám to přidělává hodně starostí.

Máte dostatek lékařů, záchranářů, řidičů, kteří chtějí u zdravotnické záchranné služby sloužit?

Samozřejmě nemáme dostatek, lékařů už vůbec ne. Lékaři na záchrance se dělí na tři skupiny. První jsou nemožní, kteří nejsou schopní dělat vůbec nic jiného, druzí jsou zlatokopové, kteří se tam zjevili pro peníze, ale to už taky dneska moc neplatí, protože nemocnice jim dávají mnohem víc, a třetí jsou srdcaři, to jsme my a my vymíráme a už nebudeme.

Chodí lidé poděkovat za záchranu, jsou pokorní?

Upřímně řečeno moc nechodí, protože my nejsme poslední článek toho řetězu. Všichni gratulují a děkují lidem z vrtulníku a všichni děkují lidem v nemocnici, ale my z té pozemní záchranné služby jsme takové šedé myšky a takoví nenápadní, ale nám to nevadí, protože my to neděláme proto, aby nám někdo poděkoval, ale proto, že máme svoji odměnu někdy třeba v nebi.

Proč mluvíte i v knížce o kolezích ze zdravotnické záchranné služby jako o partě divných samorostů? V čem jsou divní?

Já jsem to nevymyslela. Toto je terminus technicus, který vymysleli naši hradečtí kolegové, protože jim všichni připadáme úplně pošahaní, ujetí a marní. Prostě jsme taková ta pralesní liga. 

Čtěte také

Dají se lékaři rozdělit na ty, kteří do nemocnice pacienty vozí, a na lékaře, kteří pacienty přijímají?

Vzhledem k tomu, že většina z nás zažila oboje, nejlépe i paralelně. Já jsem vlastně deset let paralelně sloužila jak na interně, tak na záchrance, takže si to umím představit. Samozřejmě někdy vezu pacienta, o kterém vím, že klidně mohl zůstat doma, ovšem kdyby měl nějaké zázemí, a to oni nemají. Když seberete epileptický záchvat na ulici nebo na stavbě, někde na lešení, tak samozřejmě nemůžete ho nechat na tom lešení, musíte ho odvést do nemocnice, i když to není úplně bezpodmínečně nutné. Je fakt, že s postupem let jsem docela vyléčená z toho, že budu lidi vychovávat, když prostě chce do té nemocnice, tak ho tam odvezu a nějak to tomu kolegovi vysvětlím.

Poslední otázku klade umělá inteligence. Když máte před sebou pacienta, o kterém víte, že mu jde o minuty, že je to prostě ta cesta na hraně, stáváte se spíš tou lékařku, která řeší problém, nebo člověkem, který rozdává naději?

Vzhledem k tomu, že v těchto situacích všichni fungujeme na autopilota, tak jsem lékařem, který řeší problém, a tu naději až potom. Samozřejmě člověk léčí, ale Bůh uzdravuje.

Je proti pokusům na zvířatech? Jak vybírá jména pro kočky a chodí s nimi na výstavy? Proč neváhala jet pro kočku přes půl republiky? Knížka vyšla v nakladatelské online službě a komunitě, která se jmenuje Pointa. Jak to funguje? Jaké pojmy z „kočkologie“ jsme probraly? Poslechněte si celý rozhovor v záznamu pořadu.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.