Jiří Ježek: Snažím se rozdávat radost. Poznal jsem, jak může být život křehký

Oficiální účast v časovce na Tour de France v roce 2013. Témat, o kterých bych dnes ráda mluvila, bude mnohem víc. Šest titulů mistra světa, čtyři celková vítězství ve světovém poháru a nepočítaně titulů mistra Evropy a mistra České republiky. Přede mnou stojí kluk, který sportu dal život a rozdává úsměv, a to mi přijde nejcennější.

Které z těch vyjmenovaných témat tě nejvíc „štíplo“? A teď myslím v dobrém.

Já doufám, že mě nejvíc charakterizují dvě věci, ten sport - sportovní minulost i současnost, láska k pohybu - a ten úsměv.  Díky tomu, že jsem v životě už dvakrát poznal, jak život dokáže být křehký, jsem pochopil, jak je důležité v ty dny, kdy můžeme, se z toho života radovat. Snažím se nejenom radovat sám, ale rozdávat radost i kolem sebe.

Jiří Ježek|foto:Jan Handrejch, Právo / Profimedia

Ten první zlom byl při autonehodě a ten druhý?

Ten druhý úraz ukončil úspěšnou kariéru. Jak ten první úraz mě do světa paralympijského sportu uvedl, tak ten druhý úraz mi kariéru ukončil. Ale já vždycky říkám, že ani k tomu druhému úrazu, kdy jsem měl těžký pád při Mistrovství světa ve Spojených státech, kde jsem málem zemřel, měl jsem opravdu možná daleko těžší následky ještě než po tom prvním úrazu, kdy jsem „jenom“ přišel o nohu. Tentokrát to byly následky, se kterými bojuju doteď, už je to 11 let.

Ale já ani vlastně k tomu druhému úrazu nemám špatnou emoci, protože mě to vlastně umožnilo z toho sportu odejít. Já bych jednou skončit musel a já tu cyklistiku miloval a miluji doteď. Takže bych asi špatně hledal ten správný moment, kdy se rozhodnout, že to všechno končí. Takhle to za mě ukončil ten úraz a aspoň za to mu děkuju.

Co dělá Jiří Ježek, když se vysílá v televizi Tour de France? Poslouchá Českou televizi a Tomáše Jílka a jeho další spolukomentátory?

Většinou ano, ale samozřejmě až zpětně ze záznamu, dneska je to tak komfortní, že člověk může přes den fungovat se svými aktivitami. Většinou je Tour de France v polovině léta, takže já si jedu na kole nebo se věnuji jinému sportu, pak se vrátím večer domů a po dobré večeři, když manželka jde spát, tak si zkouknu ty čtyři hodiny záznamu, hezky se u toho bavím. V posledních letech do té Francie osobně jedu a na místě se starám třeba o hosty různých firem, které na Tour de France jsou, v autě jim vysvětluji, co se právě děje v pelotonu.

Je nějaký jiný sport, kterého by ses chtěl v životě dotknout, o kterém víš, že by ti v životě ještě udělal radost?

Vím, že už ho v životě nezvládnu na té úrovni, na které bych chtěl, ale miluju tenis. Možná to bylo tím, že když jsem byl malý, tak tady byly éry Davis Cupů a úspěšných zápasů reprezentace, po změně režimu jsme konečně mohli vidět i grandslamové turnaje. Miluju soupeření těch dvou tenistů proti sobě, ať jsou to ženy, nebo jsou to chlapi. Tím, že jsem trávil 14 let každou zimu v Austrálii, jsme měli několikrát možnost s manželkou se na Australian Open podívat, tak to je atmosféra, kterou miluju úplně stejně jako být na kopci na Tour de France.

Měl jsi nějakou přezdívku? Pro cizince nebylo určitě jednoduché vyslovit tvoje jméno.

Ve Francii jsem měl všechny možné varianty jmen, v Ásii to bylo hodně zajímavé. Vždycky si našli nějakou schůdnou variantu. Já jsem je neopravoval. S přezdívkami to bylo spíš tady v Čechách, kdy jsem začal hodně jezdit se zdravými profíky. Buď mi říkali Pirát, kvůli té noze, ale bylo to tak jako s obdivem. Zdraví závodníci mi říkali Terminátor, když jsem s nimi závod dokázal vydržet až do konce. Ale většinou to nějak sklouzlo spíš k tomu jménu, takže mi říkali Ježo. Říkali mi hodně, že jsem Frajer, v tom dobrým slova smyslu. Z toho důvodu já jsem nazval svoji autobiografii Frajer, protože to bylo asi to nejčastější, co jsem vždycky slyšel v cíli od zdravých závodníků.

Nemůžeme vynechat StarDance. Je sportovní bolest po cyklistickém nebo běžeckém výkonu shodná s bolestí, kterou prožívá tanečník ve StarDance?

Tam to nebylo tolik o bolesti jako spíš o únavě, protože ta bolest je asi přímo úměrná při té StarDance tomu, kolik člověk má té fyzické kondice, než do té soutěže jde. Většinou tam bolestí trpí herci, kteří třeba fyzičku neměli tak dobře vybudovanou, protože samozřejmě na to nemají čas. Tam pak hrozí i úrazy z přetížení. Tam je to hodně o bolesti. Tam jsem viděl, jak trpí, bylo mi jich líto. U mě to byla spíš naprostá únava daná spíš psychickou únavou.

Jeli jsme pořád na 100% a musím přiznat, že co si pamatuju z těch čtyřech měsíců tréninku, tak byla obrovská únava. Když jsem po těch čtyřech hodinách přijel domů, tak jsem musel na dvě hodiny spát, aby se mi vyčistila hlava. I ta únava fyzického těla, i když jsem celý život sportoval, tak tohle jsou jiné svaly, jiné pohyby a člověk je z toho unavený i fyzicky.

Během soutěže jsem oslavil padesátiny. Takže učit se v 50 úplně novou profesi bylo těžké. Ale díky tomu jsem zjistil, že když člověk má fakt super učitele, super parťáka, tak i v těch 50 letech se může naučit něco nového, co životě nedělal. To bylo i pro mě osvobozující do budoucna, že jsem si říkal, že třeba ještě si můžu vyzkoušet nové věci, protože nikdy není pozdě začít.

Na závěr otázka od umělé inteligence. Kdybyste měl vypsat paralympiádu běžného života, v čem byste byl favorit?

Já doufám, že v optimismu, protože já fakt věřím, že ten optimismus je to nejhezčí koření lidstva a života.

Jaké to bylo, když se po úrazu, který se mu stal v Americe, vrátil k závodění? Proč je věda silnější než ten doping? Co důležitého mu cyklistika dala? Proč je v Itálii silniční cyklistika tak populární? Poslechněte si celý rozhovor s Jiřím Ježkem.