Jsem rád, že si celý život můžu hrát, není to povolání, říká sochař Jakub Flejšar

Jakub Flejšar vystudoval UMPRUM, je uznávaným umělcem a zároveň úspěšným sportovcem a trenérem. Obě polohy jsou jednoznačně propojeny v jeho životě. Typické jsou pro něj figury, postavy, hlavy a další fragmenty lidského těla. Nejčastěji pracuje se dřevem a kovem. Plastiky připomínají průhledné, téměř robotické struktury, vystihující jeho vnitřní pochopení, že tělo je jenom hmotnou stránkou, kterou rozpohybuje duše. Od roku 2002 pravidelně vystavuje v Čechách i v zahraničí.

Sochy Jakuba Flejšara v Novém Městě na Moravě|foto:Dáša Kubíková, Český rozhlas

Tušíte, jaká může být první otázka, když vás směle můžu prohlásit za vizionáře?

Tak to netuším, protože se vizionářem necítím. Já jsem si myslel, že první otázka bude na toho 420 cm vysokého hokejistu.

To jsem si původně myslela taky. A pak jsem si přičetla článek, který vyšel 5. února. A vy jste řekl: „Už v Soči jsem byl přesvědčený, že Evka vyhraje. A teď jsem si takřka jistý, že v Livignu bude mít další medaili. Už má zlatou ze Soči a bronzovou z Pchjongjangu. A tentokrát by to podle mě mělo být druhé místo.“ A 13. února si skutečně Evka dojela pro stříbro.

Jo, já se omlouvám národu, že jsem to takhle zvoral. Kdybych možná řekl zlato, tak je to větší pohodička. Ale taková sbírka je krásná. Evka z toho umí udělat fór. A vlastně mě to tak nějak hraje, že to takhle mělo být.

Který závod pro vás byl nejtěžší? Na kolika startech jste sám za sebe stál?

To vám vůbec nepovím. To byla taková cesta, kdy víte, že máte něco dělat, protože vás to šíleně baví, já jsem si ty účasti nepočítal. Ačkoliv ve své době jsem si tím žil a řešíte umístění a podobně, ale zpětně mi to přijde legrační, zvlášť tím, co Evka dokázala.

Marek Jelínek, Eva Samková, Jakub Flejšar (zleva)|foto:Filip Jandourek

Jediný velký zážitek, který mám, je mistrovství světa v Koreji, kde jsem o setinu sekundy nepostoupil do finále, ale místo toho postoupil z 32. místa můj velký kamarád Pavel Heiník, dole se modlil, abych já byl o přesně tu setinu sekundy pomalejší, mně to přišlo vtipný. Ačkoliv mě to v tu dobu mrzelo, tak zpětně si říkám, že to byl taky krásný příběh.

Před Českým olympijským domem v Milánu stál váš hokejista v nadživotní velikosti. Říkal jste, že jste jméno „Jeden za všechny“ vymýšlel dlouhou dobu. Mně tam naskakuje ještě to „Všichni za jednoho“.

To je propojený, tenhle obrovský se jmenuje „Jeden za všechny“ a měl tak nějak stmelovat celé mužstvo. K tomu je ještě dalších sedm malých kousíčků, které se jmenují „Všichni za jednoho“.

Které vaše dílo vzbudilo největší zájem?

Tak to byl Šemíkův Happy End, to je jasné. Ten i mně trošku zamotal hlavou v tu chvíli, že jsem si říkal, jestli už to není trochu moc. Ono to je ale jak olympijské medaile a prohry a výhry, ono to naštěstí za týden pomine a už se děje něco jiného, takže to přehluší všichni ostatní.

Které umělecké dílo, které jste vytvořil, se vydražilo anebo prodalo za největší peníze?  

Tak uvidíme, za kolik se vydraží teď ten Šemík, což je obrovská socha, takže tam vlastně ta částka 900 tisíc, za kterou se bude dražit pro Paraple, je relativně směšná. Já vám popravdě asi nevím. Abych vám pravdu řekl, tak já na tom asi nebazíruju. Mně je tohle jedno.

Žebrák Jakuba Flejšara u Černé věže v Českých Budějovicíh|foto:Vlastimil Polák, Český rozhlas, Český rozhlas

Já si nemyslím, že cena doceňuje umělce. Je samozřejmě skvělé, že se ty věci prodávají a že já z toho můžu žít, protože si vlastně celý život můžu hrát a není to povolání, je to nějaký druh zábavy, který někdy je trošičku stresující, ale to bývá až při těch instalacích, ale jinak prostě mám zábavné povolání. Každý den si na to vzpomenu, když si povídám s kamarády, kteří něco musí, něco je u nich složité, zaměstnanec něco neudělal a podobně, mně se tohle neděje. Takže mě baví ta cesta, ne ten cíl těch peněz, už jsem pochopil, že není důležité ani to uznání. Je důležitý ten pocit z toho, že to děláte, jak nejlíp můžete, a že můžete být sám na sebe hrdý. Jestli to někdo ocení, nebo ne, je mi trošku jedno.

Poslední otázka od umělé inteligence. Když zavřete dveře ateliéru, odložíte trenérskou bundu, na co myslíte, kam vyrazíte?

Nikam. Já jsem strašně spokojený tam, kde jsem, vlastně v tom ateliéru. Já už nerad cestuju, jsem strašný pecivál. Možná tak na chalupu maximálně, tam si zmizím do takového úplného klidu.

Kterou olympijskou medaili nejvíc prožíval? Jak těžké bylo dopravit a instalovat v Miláně sochu hokejisty? Jaké bylo komentovat na dálku z pražského studia olympiádu? Pamatuje si počasí, které změnilo závod? Poslechněte si celý rozhovor.