Frontman Crossbandu Jaroslav Kříž: Snažím se nedělat věci, které mě nebaví

Jestli se o někom dá říct, že je nymburský patriot, pak je to můj dnešní host v Záletech Jaroslav Kříž, frontman kapely Crossband.

Hned mám první otázku. Mám říkat správně v Nymburku, nebo v Nymburce?

Podle češtinářů je správně obojí, ale každý Nymburák se kroutí, když mu řeknete v Nymburku.

My rozhodně říkáme v Nymburce.

Vždycky, jakmile je v Hálkově městském divadle představení a někdo z pražských herců chce být místně správně, si to zjistí. Když si to nezjistí a chce udělat vtípek a řekne: „U vás tady v Nymburku,“ tak ho hned celé divadlo jednohlasně opraví na v Nymburce, až se lekne.

Když o vás čtu v rešerších, tak je tam muzikant, herec, režisér, ředitel divadla. Kdybyste sám měl vypíchnout jednu aktivitu, která je vašemu srdci nejbližší, byla by to?

Já bych asi musel říct, že jsem takový kumštýř. Divadlo s hudbou je spojené i s tou režií a všechno to dává dohromady smysl. A jelikož jsou ty všechny věci naše, tak asi nerozlišuju to, jestli jsem v tu chvíli režisér, skladatel písní, produkční nebo osvětlovač.

Já se teda snažím nedělat věci, které mě nebaví, a věci, které mě nějakým způsobem štvou. A právě, že se mi to docela daří. Na projektech, které děláme, mě to všechno nějakým způsobem baví.

Hlavně mám kolem sebe tým lidí, kteří jsou skvělí, a vím, že se na ně můžu spolehnout. My většinu věcí děláme s bráchou, takže vím, že brácha má na starost všechny ekonomické věci a produkční věci atd. A já se teď doopravdy, když dělám hru, můžu soustředit na to, kdo tam bude hrát.

Pro mě je třeba vaše hra Bílá paní na vdávání úplně nepředstavitelný projekt, protože na jednom místě hrajete vždycky jenom jednou?

Přesně tak, no. Je to náročný poměrně na produkci, protože my hrajeme šestkrát v týdnu. No, na místech, jako je Špilas v Brně, jsme třeba tři dny, nebo v Ostravě jsme tři dny, ale všechny ty ostatní štace se po představení balí tisíc židlí a dává se to do dodávek, balí se pódium, balí se světla, zvuk a po nás zůstává čisté nádvoří. Druhý den už od oběda se staví na dalším zámku, který je o 50 kilometrů dál.

Máme silný tým lidí, kteří to zvládají. Je to zhruba 30 lidí, kteří pracují kolem toho představení, plus je tam vlastně v té Bílé paní sedm herců.

Stává se, že máte „okno“, že máte ten klasický výpadek při hraní s kapelou? Že písnička, kterou hrajete xkrát za sebou, vám neřekne nic?

Musím přiznat, že se mi to stává, protože jak jsem takový člověk více profesí, tak mi to nedá, a když jsem tam za kapelu a za zpěváka, tak koukám všude, co se děje v tom sále. Já koukám, jestli ten, kdo kontroluje vstupenky, tam má frontu, jestli jsou všichni v pohodě, jestli osvětlovač netelefonuje místo své práce, jestli zvukař je v pohodě a tak.

A já opravdu, když ujedu z toho soustředění se, že tam mám mikrofon a mám stát tam a hrát na kytaru a zpívat, tak se mi stane, že najednou mi myšlenky odjedou úplně někam jinam ke zvukaři a zapomenu, co v tu chvíli je. Tak to mám a není to moc příjemné. Snažím se to odbourat, snažím se soustředit na ten okamžik, který samozřejmě je, ale stává se to.

Koncert pro Ukrajinu, Crossband|foto:Petr Kupec, ČTK

Mimochodem vaše žena Milada je i skvělou běžkyní. Nápad na půlmaraton v Nymburce je její?

Já myslím, že byl nějak společný. My jsme tenkrát jeli na kole podle těch cyklostezek a říkali jsme, že tady není žádný kopec, tady by všichni rádi běhali, tady je to hezké. A je to tak. Všichni si dělají osobní rekordy na nymburském půlmaratonu. Ona (Milada) opravdu je schopná na dovolené, kde je sedm dní, tak šest dní z toho běhat. Možná sedm dní je z toho.

Poslední otázka od umělá inteligence. Hudba se mění, publikum se mění. Co se za ty roky proměnilo ve vás? A co byste si přál, aby zůstalo neměnné, dokud budete stát na pódium?

Já si myslím, že energie mezi publikem a umělcem nebo zpěvákem. Když to dobře funguje, tak my na pódium uděláme takovou kouli energie, to si vždycky představuji. A tu kouli energie vezmeme a hodíme ji vší silou do lidí. Když lidi tu energii chytí, trefí je ta energie, tak k ní něco přidají, zase to zabalí do té koule a hodí tu kouli zpátky zase na nás na jeviště. A takhle my si s tím pinkáme. Když to všechno dobře funguje, tak to tam prostě lítá a přeskakuje. A je to taková živá věc, a to bych chtěl, aby zůstalo.

Jak probíhaly oslavy v Lucerně k 20 letům kapely? Který koncert si užil nejvíc? Jak dlouho jim trvalo natočení klipu k písni Víc než málo? Poslechněte si celý pořad.