O pejscích a lidech

Milda se zaběhl při lovu, skončil ve skalní průrvě a nemohl ven. Na jeho záchraně se celý týden před Vánoci, podílelo mnoho lidí, Mildovi ve skále opatrně uvolnili cestu, ale Milda - nikde.

Až po dlouhých sedmi dnech někoho napadlo, dát k otvoru hadřík s pachem hárající fenky a - Milda konečně vylezl!

„Pro mě je tenhle jezevčíček symbol letošních Vánoc,“ řekla mi dojatá sousedka, která jindy nejde daleko pro ostřejší slovo.

„Nechci kolem sebe potkávat pochodující počítače! Chci slyšet, že lidem tluče v těle srdce,“ pokračovala dojatě. „A ten tlukot srdcí jsem slyšela celou dobu, co ta spousta lidí Mildu zachraňovala!“

Vyslechla jsem si i rozhovor tří starších pánů u kašny na kolínském náměstí. Notovali si všichni tři, v rukou tašky s předvánočním nákupem.

„Američani by z toho udělali vánoční příběh, nad kterým by týden celá země plakala! A po týdnu, když Milda konečně vylezl, by celá země jásala! A my - nic,“ rozčiloval se šedovlasý elegán a jeho kamarád přikývl.

„Týden do nás ze všech stran rvou příběh o zaběhnutém jezevčíkovi. Pak nám řeknou něco o hárající fence a o jezevčíkovi, který konečně vylezl ven a konec pohádky! Pak už nic! Ani slovo!“

„Máte pravdu,“ souhlasil s nimi třetí. „Já bych tak strašně rád viděl, jak se Milda setkal se svým páníčkem! A chtěl bych vidět i tu fenečku! To musí bejt, panečku, štramanda!"

Nepotkala jsem se s jedinou negativní reakcí na to, co se podniklo na záchranu jezevčíka. Všichni to brali jako samozřejmost. Máme prostředky na vyprošťování kohokoli? Máme na podobné zásahy vycvičené jednotky? Máme hasiče? Tak proč tohle všechno nevyužít při záchraně živého tvora?

Novinář, o kterém jsem mluvila na začátku, se v úvodu svého komentáře zaštítil tím, že nemá nic proti psům. Že prý s nimi už dvacet let sdílí jeden prostor a vozí je ke zvěrolékařům. Je to tedy pejskař, nicméně ve svém článku pečlivě vypočítává, kdo všechno se na záchraně jezevčíka podílel.

„Osm jednotek hasičů, tři dny práce, speciální tým – a to všechno na záchranu jednoho zvířete? Zvířete, které samo zalezlo do nory?“ Tak zní jeho argumenty, proč se jezevčík zachraňovat neměl. A z toho, co tento novinář a majitel psů, napsal na konci článku, z toho mě až mrazí. Jeho poslední věta zní:

„Nepřeháníme to už?“

Myslím, že se závěrem tohoto vypravování, budete všichni souhlasit.

Ne. Nepřeháníme to. A doufám, že nikdy nepřijde doba, kdy přestaneme přehánět, a srdce se nám změní v počítač!