Den otců

Ano, zemřel brzy, protože pil, s chutí a rád. Až pár let po jeho smrti jsem si byla schopná přiznat, že byl alkoholik, ale zároveň jsem ho pochopila, odpustila mu a vedla jsem s ním v duchu dlouhé rozhovory, které jsme spolu za jeho života vedli minimálně.

Nicméně si myslím, podle toho, co jsem vám teď řekla, že je vám jasné, že dopis svému tátovi určitě psát nebudu. Raději dám slovo své facebookové přítelkyni, Sabině Dagmar Vítovcové z Plzně.

Sabino, máš slovo:

Drahý táto!

Pokud se tvoje duše nepřevtělila, jak věří buddhisté, pak si tuhle moji vzpomínku na tebe, určitě rád přečteš!

Tenkrát před padesáti lety bylo úterý. Obyčejný všední den, kdy jsme šli do školy. Brácha dělal ten den přijímačky na chemickou průmyslovku v Mostě a maminka tam jela s ním už den předem, spali v hotelu a já měla doma na starosti malou Olinku. Dohlížela na nás sousedka. Není divu, bylo mi šestnáct.

Tys ležel v té době už pár dní v nemocnici. EKG ukázalo infarkt myokardu! Den předtím tam volala maminka, lékaři jí sdělili, že už je ti líp a jí se ulevilo. Mohla s bráchou odjíždět trochu klidnější.

Při výtvarce pro mě přišel třídní, prý mám jít do ředitelny. Nic jsem nevyvedla, co mi asi chtějí, říkala jsem si zvědavě.

Ředitelka si mě posadila proti sobě na židli a já uslyšela větu, která celé rodině obrátila život vzhůru nohama.

„Volali z nemocnice. Právě ti umřel tatínek.“

Pak mě objala ona a po ní všichni přítomní kantoři. Tak ubrečenou studentku asi ještě neviděli. Sekretářka mi uvařila kávu a třídní požádal moji spolužačku Milenu, aby mi sbalila věci a doprovodila mě domů.

Radikálně se nám všem změnily životy. Tím spíš, že jsme už nikoho neměli, žádné strýčky, tetičky ani bratrance a sestřenice. Ani dědečky a babičky. Zůstali jsme na světě sami tři a maminka.

Poprali jsme se s životem, jak jsme to nejlíp dovedli. Bez tebe, táto. Co nám zbývalo?

S tebou by byl svět barevnější, dobrodružnější a mnohem veselejší. Jezdili jsme spolu na motorce, ale taky v autě, chytali jsme ryby a opatrovali v úlech včely, podzimní

hony se bez pana doktora konat snad ani nemohly a nám se, díky nim, střídali na jídelníčku bažanti se zajíci.

Dohlížel jsi, jak se učím latinu, naučil jsi mě píchat injekce a ovazovat rány, a taky udělat biftek, a kdyby bylo potřeba, naučil jsi mě, jak držet správně šroubovák a kladivo.

A ještě bych ti chtěla říct, že společně na tebe myslí všechny tvoje tři děti a v našich potomcích vidíme často drobné nuance tvojí podoby i tvojí povahy.

Každému bych přála, aby měl někoho, kdo na něho bude s láskou vzpomínat i za padesát let.

Moji milí posluchači, takhle krásně zavzpomínala na svého tátu, v den svátku otců, moje facebooková přítelkyně, Sabina Dagmar Vítovcová z Plzně.

Sabino, děkuju! A můžu ti říct, že ti trochu závidím! No… trochu dost ti závidím! A víš co, milá Sabino? Závidím ti hodně. Moc hodně.