Můžeš si koupit, co chceš!

Věřím tomu, že i když jí v životě někdo řekne to, co jsem jí v jejich pěti letech řekla já, že už nepocítí tolik štěstí, nadšení a radostí, jako pocítila, když jí bylo pět let a já přijela z Kolína do Havlíčkova Brodu za svojí sestřenkou Věrou.

„Evulinko, můžeš si koupit, co chceš!“ řekla jsem své pětileté praneteři, když jsme vešly do Hračkářství i s Věrou, která je nejenom moje sestřenka, ale je také Evulinčina babička.

Evulinka na mě vytřeštila oči. Nenápadně jsem strčila do Věry a ta přikývla.

„Když to teta Irenka říká, tak to bude, Evulinko, pravda!“

Spokojeně jsem se usmála. Super! Odsouhlaseno! A pak jsem se k pětileté Evulince sehnula a řekla jsem jí, opravdu si můžeš koupit, co chceš, ale nesmíš překročit tisíc korun!

Evulinka i Věra na mě vytřeštily oči podruhé, já podala tisícikorunu sestřence a šla jsem si stoupnout stranou, abych mohla v klidu pozorovat svoji nadšenou pětiletou praneteř, která si právě začala plnit svá přání!

A zatímco jsem ji s úsměvem pozorovala, hlavou mi běžela vzpomínka, které se nemohu zbavit dlouhých sedmdesát let. Nejde mi z paměti vymazat. Nejde a nejde.

V Janských Lázních jsem byla v roce 1955 půl roku! Byla jsem tam nejenom s dětskou obrnou, ale také s mrkací panenkou a s knihou pohádek, Krása nesmírná. 

Když nás převáželi z přijímací budovy do hlavního pavilonu - bylo nás asi dvacet, děti kolem pěti let -, moje mrkací panenka seděla v pokoji sester, na stole u okna. Koukala jsem na ni z chodby a nevěděla jsem, co mám dělat. Mám si pro ni dojít? A co když mi ji sestřičky přinesou samy? Stála jsem u schodů, koukala na mrkací panenku na stole u okna a brečela jsem, protože jsem chtěla, aby tady byla maminka a vyřešila to za mě.

Nakonec mě jedna ze sester popadla a odnesla na vůz, tažený koňmi, na vůz, který byl už plný dětí různě postižených a pak ten vůz pomalu odjížděl od budovy, kde na stole u okna seděla moje panenka, kterou mi sestřičky vzaly a někde tam zůstala i kniha pohádek, Krása nesmírná, kterou mi vzaly také.

Když jsem se po půl roce vrátila domů, maminka s babičkou byly z toho, že mi v lázních sestřičky ukradly mrkací panenku a knihu pohádek, hodně špatné. Prý jim trvalo strašně dlouho, než mrkací panenku a knihu pohádek, sehnaly.

Jinou mrkací panenku mi už nikdy nekoupily, tak jsem si v sedmnácti letech, z první výplaty, koupila svoji druhou mrkací panenku. Asi rok jsem se na ni dívala, občas si ji pochovala a pak jsem ji dala kamarádce pro její holčičku. I knihu pohádek, Krása nesmírná, jsem si koupila. Ve svých šedesáti letech, v Levných knihách. V mé knihovně má dodnes čestné místo.

Než si Evulinka vybrala hračky za tisíc korun, chvíli to trvalo. Sestřenka Věra chodila po Hračkářství s ní, a když konečně přišly k pokladně, ruce plné hraček, Věra zaplatila, hračky jsme nanosily do auta, Evulinka seděla vzadu a za pět minut spala v té hromadě hraček jako andělíček.

Je to už sedm let. Evulince je dvanáct a nedávno mi říkala sestřenka Věra, že často vzpomíná na tetu z Kolína, jak jí řekla, Evulinko, můžeš si koupit, co chceš!