Kolo je můj kámoš

Jednou jsem vezla plný košík nákupu na víkend a kousek od našeho domu jsem se zhoupla na šutru, který ležel na silnici, a vzápětí jsem slyšela, jak se mi vzadu z košíku sype nákup!

Zastavila jsem, ale než jsem mohla kolo opřít, přišel ke mně chlap a začal sbírat housky, cibuli, pórek, brambory, a když to všechno sebral a dal zpátky do košíku, podíval se na mě a byl nádherný! Byl... Byl...

„Ahoj. Sssnad sss... sssnad sss...“ Koukal na mě a koktal.

„Promiň. Chtěl jsem říct: SNAD JSEM SEBRAL VŠECHNO. A místo toho koktám, protože snad jsem sebral všechno pěkný holce.“

Zčervenala jsem. Je mi dvacet dva, s nikým jsem ještě pořádně nechodila, a najednou se objeví tenhle krasavec a koktá, když se na mě podívá!

„Co kdybychom se zítra projeli, chtělo by se ti?“

Jasně, že by se mi chtělo! Strašně se mi chtělo! Ale poznal, že váhám a usmál se.

„Jenom se projedeme. Projedeme se, ani z kola neslezeme a zase se vrátíme. A pak se svalíme k televizi nebo ke knize.“

„Pokud se svalíme každý ve svém bytě, tak jo. Já jsem Bára.“

„A já Marek.“

… Bylo to nádherné odpoledne. Přijeli jsme až k večeru a hned jsme se domluvili na neděli. A i nedělní odpoledne bylo nádherné!

Když jsme se v neděli večer u našeho domu loučili, slezla jsem z kola, Marek si svoje kolo opřel o zeď a objal mě.

„Barunko, co říkáš tomu, že bychom si za týden v sobotu, zase někam vyrazili? Můžu vzít auto, nebo můžeme jít jen tak na procházku, a držet se za ruce. To na kole nejde.“

Souhlasila jsem, i když se mi roztlouklo srdce. Ale byla neděle večer a příští sobota je daleko, máme před sebou celý týden, kdy si budeme psát a volat, protože Marek dělá v Praze a je od rána do večera pryč... uvidím! A jestli se mi v sobotu bude srdce třást jako teď, tak prostě nikam nepůjdu!

Když mi Marek v sobotu po obědě zavolal, že na mě čeká před domem, pohladila jsem v předsíni kolo, zamkla jsem a vyšla jsem před dům, i když se mi srdce trochu třáslo!

Marek stál na druhé straně ulice u auta. Zamával na mě. Zamávala jsem také. A pak jsem šla pomalu k němu. A srdce se mi pořád trochu třáslo!

Při chůzi jsem se pohupovala, nalevo, napravo, na základce mi kvůli tomu říkali kachňák, ale s tím nic nenadělám, mám DMO, dětskou mozkovou obrnu, která děti postihne při porodu, byla jsem na několika operacích a chodím, jak chodím. Mohla jsem dopadnout hůř!

A najednou se mi srdce přestalo třást! Přestalo se třást a já se přestala bát, jestli se Marek právě teď zhrozil, kdo se to k němu kachní. Přestala jsem se bát, jestli se už nikdy neozve, a byla jsem najednou šťastná, jako ještě nikdy!

No, tak jsem kachňák! A co má být? Mohla jsem dopadnout hůř!