Občas si v práci dám pár kliků, směje se elitní lezec Martin Stráník

Choceňský rodák Martin Stráník absolvoval brněnské sportovní gymnázium Ludvíka Daňka a poté geografii na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ve svém horolezeckém deníku má spoustu skvělých výkonů, jak na bouldrech, tak i při lezení na obtížnost. Český horolezecký svaz ho několikrát ocenil buď čestným uznáním, nebo cenou Výstup roku. Budeme mluvit i o počasí, protože se ve studiu sešli dva meteorologové.

Kdy jste si užil největší euforii a radost z lezení?

„Největší radost si užívám při každé návštěvě skal. Já strašně rád jezdím do přírody, tady v Česku máme spoustu míst, kam se dá jet za skalama, takže tam jsem nejšťastnější a pokud se podaří přelézt něco náročného, těžkého, tak je ta euforie velká.“

Lezení na rychlost, lezení na obtížnost a bouldering. Tři základní disciplíny. Jen ve stručnosti, popište mi je.

„Lezení na rychlost je na standardizované cestě, ta je stále stejná, má 15 metrů a je to takový sprint, kdy ta cesta není úplně náročná, ale jde o to tam vylézt co nejrychleji. Bouldering, to je krátké intenzivní lezení, kdy se leze třeba do pěti metrů výšky, bez jištění, padá se na žíněnku nebo nějakou matraci, a pak je lezení na obtížnost a to je s lanem, kdy to lezení je hodně o vytrvalosti, cesta má třeba 20, 30 metrů.“

Ve skalách jsem nejšťastnější.

Když se vás někdo ptal na kritický moment, kdy při lezení šlo do tuhého, tak jste vzpomínal na Dolomity, na 500 metrů vysokou Cima Ovest. Popište mi, co se tam tenkrát dělo.

„To byl takový můj nejsilnější zážitek v lezení, kdy jsem se trošku bál o svůj život. Nikdy jsem se nevěnoval lezení na takhle vysoké skály. Přišel nápad, že tam je jedna z nejtěžších cest, tak že to zkusíme vylézt. A já téměř bez zkušeností, ale lezl jsem tam s parťákem, který zkušenosti má. A ve 150 metrech je klíčová délka, kdy vy musíte lézt úsek za 8C, kdyby to bylo kousek nad zemí, tak to není tak těžké, ale ve 150 metrech já tam padal dvacetimetrové pády a pak jsem se musel dostat zpátky k tomu jištění, to jsem se fakt bál. Pak přišla bouřka, začaly padat kameny okolo, protože ta skála není tak pevná. My byli schovaní pod převisem, ale slyšeli jsme, jak to kolem létá.“

Když mě v horách přepadne nepříjemné počasí, tak si říkám, že jako meteorolog si za to můžu sama, že jsem si to nedokázala lépe předpovědět. Co vy a meteorologická duše?

„Tehdy jsem ještě nebyl meteorolog, z dnešního pohledu si ale říkám, co jsme tam dělali, že jsme se nepodívali na předpověď. Nějak jsme to neřešili, šli jsme lézt, ale v horách se to rychle mění.“

Za jak dlouho vaše tělo pozná, že netrénujete?

„To já vlastně nevím, protože trénuju skoro pořád. Teď po mistrovství světa jsem měl skoro 14 dní pauzu, ale stejně jsem to nevydržel a šel si třikrát zalézt. Lezci si dávají pauzu, třeba 14 dní nebo měsíc, aby si tělo dodalo sílu, ale já to tak nemám.“

Proč jste si vybral meteorologii? Já kvůli létání.

„Mě to hrozně zaujalo při studiu na vysoké škole, kde jsem studoval fyzickou geografii, kde meteorologie a klimatologie byla jedním z pilířů studia, takže tam jsem se tomu začal trošku více věnovat. Bavilo mě to, jsem fascinovaný těmi jevy v atmosféře, které se odehrávají, je to čím dál aktuálnější téma, protože ty extrémní projevy počasí nás budou doprovázet čím dál častěji.“

Lezec Martin Stráník natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Kvůli přípravě na olympijské hry si budete muset dál uzpůsobit svoji práci. Jak budete v období do olympiády rozkládat svůj čas?

„Teď trošku vyjednávám o tom, abych si mohl pracovní úvazek zkrátit, abych měl alespoň jeden den v týdnu čas na to, vyrazit do Brna, kde máme nejlepší podmínky na trénování. Abych tam mohl celý den trénovat. Teď jsem nad tím přemýšlel, jestli ta cesta, být profesionální lezec, by mi pomohla nebo ne. Kdybych se tomu věnoval 24 hodin denně, tak bych mohl dělat nějaké regenerace, na které teď nemám čas, ale zase naopak tím, že chodím do práce, tak se ohromně těším na lezení a v tom tréninku potom tomu dám sto procent. Teď si chci ubrat v práci a přidat v lezení.“

Abychom si mohli váš život představit, když jdete do práce… Co uděláte ještě před tím, než zasednete do kanceláře?

„Do práce chodím hodně brzo, na šestou hodinu, takže občas si v práci dám pár kliků. Takže končím brzo, abych mohl někam jet trénovat. Jezdím do Prahy nebo do Brna, nějaký čas strávím na cestě, takže radši dřív skončím v práci, abych mohl odpoledne lézt.“

Co je na lezení nejzábavnější?

„To je docela těžká otázka. Asi si tam každý musí najít svoji zábavu. Mně na tom hodně baví ta parta okolo, že tam skoro nikdy nejste sám, často je to o skupince lidí a ti lezci jsou ohromně skvělá komunita lidí. Často jim nezáleží na materiálních věcech, ale jsou spokojeni s tím, že jsou ve skalách a v přírodě, což mi je hodně blízké.“