Snowboardista Martin Černík: Naposledy jsem stál na lyžích na gymplu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Snow way - Martin Černík story

Dnešní host je dvojnásobným mistrem republiky, vicemistrem světa v U-rampě a taky prvním českým snowboardistou, který startoval na Olympijských hrách, v roce 2006 v Turíně. Martin Černík je ikona českého snowboardingu a zároveň nejznámější profesionální snowboarder věnující se freestylu.

Martin Černík se narodil v Hořicích, vyrůstal v Hradci Králové. Poprvé snowboard vyzkoušel v Orlických horách, ale pořádně se prý naučil jezdit v Peci pod Sněžkou.

Kolikrát v životě jsi stál na lyžích?

„V dětství jsem na lyžích určitě párkrát stál, ale je to opravdu dávno. Naposledy jsem na lyžích stál v prváku na gymplu na lyžáku. Tam jsem viděl nějaké snowboardisty, jak to na kopci zkoušeli a v té době jsem už byl vášnivý skejťák, a když to šlo, tak jsem trávil co nejvíc času na skateboardu. Tenkrát žádné kryté skateparky neexistovaly a v zimě jsme buď mohli být někde na sídlištích, nebo v nějakých garážích. Objevil se snowboard a z Hradce jsme to měli kousek do Orlických hor i do Krkonoš a všichni jsme se pro to nadchli a začali jsme jezdit.“

Co společného má snowboard a muzika? Ptám se proto, že tvůj otec a bratr se živí muzikou.

„Určitě snowboarding není takový klasický výkonnostní sport jako třeba atletika. Je to svým způsobem i jakýsi vizuální projev. To provedení triků není jen to, kolikrát se člověk otočí, ale i to, jak u toho vypadá a svým způsobem je to takový tanec na sněhu. Jde o to, aby to bylo plynulé, pěkné. Snowboard a hudba mají společné to, že je to takové umění.“

Martin Černík na FIS Mistrovství světa v kanadském Whistleru (2005)

Je to víc než rok, kdy zemřel Jack Burton, spoluvynálezce snowboardingu. Co ti proběhlo hlavou, když ses to dozvěděl?

„Asi to, co každému snowboarďákovi. Jack Burton byl ikona snowboardingu, je to jeden z lidí, díky němuž si ten sport užíváme. Potkali jsme se na několika závodech, byl se podívat na olympiádě nebo na závodech, které Burton pravidelně pořádá ve Švýcarsku. Měl jsem možnost s ním párkrát pár slov promluvit a byl to člověk, který inspiroval všechny snowboarďáky na světě.“

Vzpomeneš si na svůj první svěťák? Pokud jsem se koukala správně, byl to rok 1993.

„Pamatuju, bylo to ve švýcarském středisku Leysin, doteď mám odtamtud nějaký suvenýr, takovou krabičku co dělá zvuk bučící krávy. To jsem byl poprvé v Alpách, bylo tam hodně prašanu a byla to U-rampa. Bydleli jsme ve sklepě rockového klubu, protože to bylo nejlevnější ubytování, které jsme mohli sehnat. Byl jsem tam s Davidem Horváthem, který byl v té době v Čechách na špičce, a přihlásili jsme se do závodu, kde jsem zjistil, že jsem mimo mísu. Měl jsem krátké prkno, špatné vázání a byl jsem tenkrát myslím předposlední. Nicméně tam být a týden strávit s těma jezdcema, kteří tam celé dny jezdili skrz lesy a různě skákali, to byla obrovská zkušenost a motivace pro to se tím zabývat dál. A tak to celé začalo.“

Martin Černík v U-rampě na olympiádě v Turíně (2006)

Kdy se freestyle snowboarďák smíří s tím, že hodnocení rozhodčích nikdy nebude stoprocentně objektivní?

„Tak to zabere nějaký čas, záleží na povaze jednotlivce. Jsou lidi, kteří se s tím nesmíří nikdy a pak jsou flegmatici, kterým je to jedno od začátku. Když se tím člověk začne zabývat, pozná se s těmi rozhodčími nebo si i vyzkouší jaké to je, rozhodcovat, tak opravdu to není lehké pro nikoho a obzvlášť v dnešní době, kdy ty triky si jsou hodně podobné, technicky náročné a obzvlášť v disciplíně slopestyle, kde těch překážek je hodně, každá je úplně jiná, tak je to tak náročné a specifické, že to vůbec není jednoduché. Já bych třeba rozhodčí být nechtěl. Já jsem jako jezdec zažil, že mě úplně zařízli a nemohl jsem s tím dělat nic. Na druhou stranu někdy se stalo, že člověk dostal víc bodů, než čekal a umístil se líp nebo postoupil do finále, aniž by měl. Nemyslím si, že ti rozhodčí to dělají záměrně. Představte si, že jezdec jede minutu jízdu, má tam osm triků a vy máte 30 sekund na to, abyste to ohodnotili, a pak jede další jezdec.“

Alena Zárybnická s Martinem Černíkem

Když se dívám na snowboarding nebo na freestyle, tak si říkám, kam to generace našich dětí ještě posune. Co myslíš, co bude za dvacet let?

„Vůbec netuším. Ale nás by v roce 2000 nenapadlo, že někdo bude skákat čtyři rotace přes hlavu, takže co bude ve snowboardu, vůbec netuším. Vidím to na svých dětech, člověk si dlouhou dobu myslí, že je in, ale pak zjistí, že mezi mladýma je mimo mísu. Uvidíme, necháme se překvapit.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek, minule tu se mnou byl akrobatický pilot Martin Šonka a tady je jeho otázka pro tebe. „Já vím, že taky surfuješ a já měl taky párkrát tu čest. Strašně mě to chytlo, ale jsem úplný začátečník. Zajímalo by mě, jestli kvůli surfování jezdíš po různých místech po světě a kde se ti líbilo nejvíc, odkud máš nejlepší zážitky ze surfování. A taky se musím zeptat, jakou největší vlnu jsi sjel?“

„Musím říct, že jsem hobby surfař a věnuji se tomu jen rekreačně. Nicméně jsem měl možnost svézt se na hodně vlnách, krásnou vlnu jsem sjel na ostrově Maui na Hawaii, ale asi nejlepší vlny jsou, když se člověk zlepšuje, takže z té poslednější doby. Jezdím ve Francii, nebo loni jsem měl úžasné vlny v Portugalsku na jihu. Svoji největší vlnu jsem jel ve Francii, to bylo před rokem a měla 18 stop, to znamená v přepočtu asi šest metrů a byl to úplně skvělý pocit, že když jsem dojel, tak jsem jenom řval a bylo to skvělý.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

Jan Pokorný, ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu a moderátor

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.