Olympijský vítěz si první přehazovačku koupil za peníze na obědy

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jaroslav Kulhavý v souboji s Nino Schurterem

Ve svém sportu, závodech horských kol, vyhrál všechno, co se vyhrát dá. Od olympiády přes Mistrovství světa a Evropy až po nejtěžší etapový závod. Jaroslav Kulhavý se narodil v Ústí nad Orlicí a právě tam začínal na kole jako malý kluk jezdit.

V 18 se stal juniorským Mistrem světa i Evropy. K tomu časem přidal zlato a stříbro z olympiády, dvě zlata z Mistrovství Evropy a zatím dvě zlaté, tři stříbrné a jednu bronzovou medaili z Mistrovství světa.

Četla jsem, že za peníze, které jste dostal na obědy, jste si koupil svou první pořádnou přehazovačku. A že vám v té době bylo deset let.

„Nevím, jestli ten věk sedí, ale pravda to je. Když jsem začínal jezdit na kole a dostal svoje první horské kolo, tak veškeré peníze, menší výhry na závodech, všechno šlo do cyklistického materiálu. Třikrát denně jsem byl v cyklistickém obchodě poblíž našeho domu a díval jsem se, co mají nového.“

Kdyby neexistovalo kolo, který sport by byl číslo jedna?

„Těžko říct, těch sportů jsem dělal docela dost, lyžování, plavání, karate, basket, nevím, u čeho bych zůstal. S kolem jsem trávil nejvíc času, když jsem ještě vůbec nevěděl, že bych mohl závodit, tak jsem se pořád proháněl na kole. Na kolektivní sporty nejsem zrovna dobrý typ, i když hokej mi šel relativně dobře, ale asi už jsem tušil, že jsem trochu introvert a budu potřebovat individuální sport, kde jsem sám za sebe a kde si ty věci o úspěchu nebo neúspěchu ovlivňuju především sám.“

Máte rád Itálii, četla jsem, že máte rád italskou kuchyni, kolik dní v roce si můžete na talíř naložit to, na co máte chuť a sníst tolik, kolik chcete?

„Těžko říct, samozřejmě bych rád co nejvíc, ale většinou se to odvíjí od toho, jestli mám nebo nemám sezónu. U cyklistů je alfa a omega jejich váha, takže když jsem na tom dobře, můžu si dát něco sladšího, nebo se najíst trochu víc. Nejsem vyloženě zaměřený na nějaká nezdravá jídla, že bych musel mít svíčkovou nebo smažené. U mě je spíš problém v tom množství a v tom sladkém, než že bych hřešil nějakým nezdravým jídlem. Vždycky je to o nějakém kompromisu.“

Jaroslav Kulhavý během závodu v Austrálii (září 2017)

V Pekingu jste se na kole proháněl kolem Velké čínské zdi. Možná biker trošku víc pozná to místo než jiný sportovec, když na olympiádu přijíždí. Protože přece jen, nějaký čas tam tréninkem stráví.

„Je to tak. V tomhle je cyklistika perfektní, že někde musíte trénovat a poznáte tak okolí. Denně je to šedesát i sto kilometrů někde po okolí. V Pekingu jsem jel přes celý Peking do olympijské vesnice, což bylo asi 20 kilometrů městem. Byl jsem rád, že jsem to vůbec projel.“

Po Pekingu v roce 2012 přišel Londýn. Pořád platí, že to byl po prvním olympijském vítězství nejšťastnější den vašeho života?

„Co se sportu týče, asi byl. V té době to byl pro mě splněný sen, maximum co může sportovec dokázat. Totální euforie a obrovská spokojenost. Pro normálního člověka je to asi něco bláznivého, že ty lidi jsou pobláznění kvůli nějakému sportovnímu výkonu, ale pro nás sportovce je to alfa a omega žití.“

Pak vás čekalo Rio, jak se nastupuje na start v pozici obhájce zlaté medaile?

„Pro mě to bylo hodně specifické, protože na začátku sezóny jsem se na Kypru zranil, zlomil jsem si ruku a čekala mě operace, dlouhá rekonvalescence. Trošku jsem se s tím potýkal a do olympiády ani nebyl moc čas přemýšlet, jestli jdu obhajovat nebo ne. Na start jsem šel s tím, že chci jet o medaili a asi jsem tam nešel s tím, že chci obhájit. Přece jenom minulost a starosti se zraněním byly silnější, než abych přemýšlel jen o tom, že jedu obhajovat zlato.“

O osmidenním etapovém závodě se mluví jako o tom nejtěžším na světě. Je to opravdu tak?

„Asi ano, upřímně bych řekl, že kdyby to byl závod jednotlivců a ne dvojic, jako to je, tak by to bylo ještě náročnější. I ty dvojice jsou hodně specifické, ale většinou se poskládají hodně silní závodníci, většinou si každý z té dvojice sáhne na svůj limit sil, aby tomu týmu pomohl k co nejlepšímu výsledku. Těch osm dní je hodně náročných a samozřejmě to prostředí jižní Afriky, kdy se jede přes buši, okolo vinic v obrovském vedru, náročném terénu, tak je to náročné a vyplývají z toho technické problémy, ať už to jsou defekty, nebo to jsou pády a tak dále. Člověk nikdy neví, jestli druhý den pořád pojede, nebo se mu něco přihodí. Do posledního dne nemůže počítat, že má něco jistého.“

Při dlouhých etapách je potřeba doplňovat energii. Ale já jsem si nikdy nevšimla, že byste měli nějaké gely nebo jinou energii. Jak to funguje?

„Většinou si každý veze gely, nebo na feed zónách jsou různé tyčinky, banány, meloun, ořechy, sušenky a tak dále. Tam si každý může vybrat. Já moc nejím, takže když si něco vezmu, tak gel nebo tyčinku, ale občas je dobrá brambora osolená, protože je to zase něco jiného, člověk už má problém pořád to sladké zpracovávat, žaludek na to blbě reaguje. Taky si děláme takové rýžové koláče z rýže a kokosového mléka a je to taky příjemnější do žaludku. Jídlo má každý jinak, někdo to odjede na gely, někdo potřebuje tyčinky a prokládá to slaným. Nejnáročnější je pitný režim a taky tam na to není moc času.

Jaroslav Kulhavý doplňuje tekutiny po 110km etapě závodu v jižní Africe (březen 2018)

Před čtyřmi lety jste v rodném Ústí nad Orlicí založil tým, který se stará a podporuje mladé talenty v Pardubickém kraji. Řekněte mi, z čeho za ty čtyři roky máte největší radost?

„Určitě z toho, že se tým rozrostl, což je hlavně zásluha Honzy Hláseckého. Já jsem schopný akorát občas zajistit sponzory a trošku se podílet na financování, sehnat lepší podmínky pro tým. Jsem spíš takový ambasador a skrytá motivace.“

Je pravda, že na kole nejezdíte jen 14 dnů v roce?

„Ano, většinou jsem byl týden nebo deset dní bez kola, kdy jsem odletěl k moři a kolo jsem tam neměl. Nejdelší volno jsem měl, když jsem byl zraněný. Maximum bylo asi patnáct dnů. Uměl bych si to představit i déle, ale mně pak stačí to, že jsem doma, mám volno, ale po týdnu už sportovci začne sport chybět, tak minimálně na hodinu se musím jít hýbat, zajet si na kafe. Nemusím jet hned sto kilometrů, ale aspoň minimální pohyb. Tělo je na to naučené a i ta hlava potřebuje endorfiny.“

Říkala jsem to už na začátku, že jste získal všechna ocenění, která jste získat mohl, přesto dál dřete. Co je nejsilnější motivací, nejbližší olympiáda v Tokiu?

„Bude to tak. Pro mě jsou olympiády odrazovým bodem a cílem, je to největší akce a všechny, které jsem zažil, se mi líbily a rád na ně vzpomínám. Vždycky je to dlouhodobý cíl jednou za čtyři roky, je to výjimečné a člověk se k tomu může upnout a pak se to prolíná se soukromým životem, kdy člověk zjistí, že sportovní úspěchy ho nebudou živit a bavit celý život. Je důležité si to ujasnit a najít si kompromisy a uvědomit si, proč to člověk dělá a chce dělat.“

Na závěr Záletů patří štafeta otázek, minule tu byl se mnou Martin Zach. „Na sociálních sítích jsem zaznamenal, že jste po zranění kolene jezdil na handbiku, tak jaké to pro vás bylo.“

„Na handbiku to bylo hodně náročné, nejdřív jsem to nečekal, protože po rovině to docela jelo. Jak přišel minimální kopec, tak jsem byl zvyklý to přejet na kole, že to ani kopec nebyl a najednou jsem se zastavil a zjistil, že na tom ty ruce nejsou tak dobře. Bylo to hodně náročné a obdivuju handbikery, kteří závodí a jsou schopní se takhle pohybovat několik hodin, protože když jsem na tom jezdil týden nebo dva, tak žádné velké zlepšení absolutně nepřišlo a já totálně odešel na ruce. Každopádně super zkušenost a perfektní věc na to, aby se člověk, který je odkázaný na vozík, dostal ven a do prostředí, na které byl zvyklý.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související