Pandemie přinesla panenky. Sbírka Vandy Rektorisové se rychle rozrůstá
Sběratelka Vanda Rektorisová z Chrasti vlastní jednu z největších kolekci historických panenek a kočárků v našem kraji. Proč ji nenechá „napadnout kutilem“?
Vanda Rektorisová má ráda vůni starých časů. Celoživotně sbírá historické věci z oblasti módy, nejrůznější dokumenty nebo pohlednice. V poslední době se také soustředí na staré dětské povlečení, dečky nebo povijany. To kvůli své kolekci historických panenek a kočárků. Má jich desítky, přestože právě tato část sbírky vznikla poměrně nedávno.
Vanda Rektorisová se před dvěma lety chystala na společenskou akci v historickém kostýmu. Napadlo ji, doplnit ho o historický kočárek. A tak si ho pořídila. Akce se kvůli pandemii covidu nakonec nekonala, první kočárek ale odstartoval sérii dalších sběratelských počinů, náhod, překvapení i hledání. Ta neustávají dodnes a sbírka Vandy Rektorisové se zvětšuje velmi rychlým tempem. Do 6. března si její podstatnou část můžete prohlédnout v expozici nazvané Na kolech radosti v Regionálním muzeu v Chrudimi.
Kočárky byly nahaté
Ruku v ruce s pořizováním historických kočárků do sbírky šlo i nakupování starých panenek. „Moje první kočárky se mi zdály tak nějak nahaté a přímo po těch panenkách volaly,“ směje se sběratelka Vanda Rektorisová. „První historickou panenku jsem získala od mého souseda, ale začala jsem se rozhlížet spíš po větších, aby do kočárků zkrátka lépe pasovaly.“
„V minulých dvou letech jsem se sběratelsky také učila. Zjistíte totiž, že musíte panenku dobově sladit s historickým kočárkem, s tím v neposlední řadě souvisí i typ textilií do kočárku, třeba krajky nebo peřinky. Panenky, které si do své sbírky pořizuji, třeba prostřednictvím internetu, přicházejí často v dost špatném stavu. Říkám, že je důležité takzvaně nenechat je napadnout kutilem. Potřebují totiž odborný zásah. To se ovšem týká i historických kočárků. Naštěstí už mám řadu dobrých přátel, kteří mi s tím pomáhají,“ dodává sběratelka.
Pohled do historie kočárků
Historie kočárků sahá do první poloviny 18. století, i když se už dříve děti vozily na jednoduchých trakařích. Podle jedné z teorií je autorem nápadu dětského kočárku zahradní architekt William Kent. Ten totiž pro jednoho šlechtického synka vytvořil v roce 1733 vozítko s opratěmi. Kočárek pro jeho pobavení tahala koza nebo poník.
První kočárky byly v podstatě zmenšeninami skutečných kočárů, pevná držadla pro rodiče či chůvy se objevila na konci 18. století. V roce 1889 si William Richardson nechal patentovat polohovatelnou rukojeť. Až do poloviny dvacátých let 20. století se vyráběly kočárky na vysokém podvozku, tzv. princesky. Měly proutěné i dřevěné korbičky, nejčastěji i s nařasenými záclonkami. Korbičky i vysoká kola tehdy stále ještě připomínaly kočáry.
Během 20. let princesek a promenádních kočárků pomalu ubývalo a kočárky se začaly podobat spíše automobilům. Objevily se modely s hlubokou korbou na sníženém podvozku. Poprvé je používaly maminky v Anglii, proto se jim říká anglické.
V polovině 30. let minulého století se začal vyrábět odlehčený kočárek z prošívané koženky. A zanedlouho nastupuje i nový, tak typický model, pérový nízký kočárek s proplétanou korbičkou, tzv. kukaň. Ta byla zprvu z proutí, potom z bužírky. Takové kočárky se vyráběly v přírodní nebo bílé barvě a maminky je používaly velice dlouho.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
