Pazourek

Vždycky mě fascinuje, když archeologové vydedukují podle nejrůznějších nálezů, že něco se stalo takhle a jinak ne. Že na místě, kde se něco prastarého našlo, žili ti a ti, protože nikdo jiný tam žít nemohl, když se tam našlo zrovna tohle! A že nějaká bitva skončila fiaskem protože…

Prostě nás postaví před hotovou věc a konec. Jiná volba není.  Jako by jim chyběla fantazie.

Chápu, že potřebují určitou věc zařadit přesně a musí mít jasno v letopočtech, chápu, že se musí držet dávno zjištěných a ověřených faktů, a že nemůžou mít na chronicky známou věc naprosto odlišný názor. Ale fantazie přece k člověku patří, ne? Fantazii měli i naši předkové, tak proč ne i my?

Do jednoho fejetonu jsem před lety napsala, že Věstonická Venuše byla ve skutečnosti Libuna z Věstonic, tlustá, hádavá ženská, které se její manžel bál. Tajně si vyrobil její figurku, která jí byla hodně, ale opravdu hodně podobná, a když šla Libuna k věstonickým sousedkám drbat, figurku vytáhl a pěkně od plic jí nadával. Možná jí i jednu vrazil…

Neřekli byste, co rozesmátých reakcí mi přišlo! Od žen i od mužů. A všichni se mnou souhlasili. A proč ne? Nikdy se nedozvíme, jak to opravdu bylo a proč kdysi někdo vytvořil figurku ženy při těle, kterou jsme my vznešeně nazvali Věstonickou Venuší...

Nedávno bylo v novinách, že archeologové v kostele ze 14. století, našli ve starém hrobě pazourek. Že to svědčí o tom, že historie města je o hodně starší než se myslelo, a že se bude muset přepsat jeho historie.

Chudáci městští historikové. Ale můžou si za to sami. Proč nepřipustí, že to mohlo být úplně jinak? Co když ten pazourek našel někdo někde úplně jinde, daleko od jejich města? Nějaký cestovatel, který se vydal za hranice svého domova buď proto, aby přivezl něco konkrétního, nebo jen tak, aby na chvíli zmizel z dohledu rodičů! A tu věc, o které vůbec netušil, že to je pazourek, našel náhodou daleko, daleko od svého domova. A já vám teď řeknu, jak to opravdu bylo!

Začalo tehdy pršet, tak náš cestovatel utíkal do skal a schoval se v jeskyni, kde si rozdělal oheň a přenocoval tam. A ráno šel udělat svoji potřebu dozadu do jeskyně, zakopl a sjel do jámy, odkud se celý den škrábal nahoru.

 A jak se tak škrábal nahoru, nalezl nějaké kosti a také to, čemu my dneska říkáme pazourek, ale náš cestovatel tomu začal říkal Medík, podle jména svého synovce Metoděje, po kterém se mu moc, ale opravdu moc stýskalo.

A tak se škrábal nahoru, v ruce Medíka a opravdu se mu podařilo, dostat se ven.

A když se vrátil s Medíkem domů, uvěřil tomu, že za jeho šťastný návrat může právě Medík!

Po návratu se mu totiž všechno dařilo, jeho široká rodina vzkvétala, a tak došel k názoru, že Medík přinesl jemu i jeho rodině štěstí a chtěl ho mít u sebe i po smrti, což mu rodina splnila…

No, a teď se kvůli Medíkovi bůh ví odkud, bude přepisovat historie jednoho města, chápete to?

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.