Stala jsem se matkou

A přitom stačí málo! Co to je, to vám tady a teď, jako matka dvou dětí, po pravdě řeknu.

Poprvé jsem rodila v pětadvaceti letech, podruhé ve třiatřiceti. Pokaždé jsem se na děťátko těšila a pokaždé jsem byla připravená na to, že v mém životě bude na prvním místě a já udělám všechno pro to, abych měla spokojené miminko.

Sebe, svá přání a sny jsem dobrovolně odsunula stranou. Jsem mladá, na všechno ještě budu mít čas, říkala jsem si spokojeně. Teď mám děti. A zvládla jsem všechno. Bez problémů. Dokázala jsem si vše zorganizovat, nikdo mi nepomáhal a já ani pomoc nepotřebovala.

Ale musím se vám k něčemu přiznat. Měla jsem něco, co nemá každá maminka, která má malé dítě. V domě, kde jsem tehdy bydlela, bydleli i moji rodiče, a já jim byla strašně, ale opravdu strašně vděčná za hlídání.

Mohla jsem se na ně absolutně spolehnout, na tátu, ale hlavně na maminku, protože táta byl po mozkové příhodě na levou ruku částečně ochrnutý a trochu hůř chodil, a tak se maminka starala i o něho, ale je také pravda, že jsem neviděla hrdějšího pětapadesátiletého dědu, když vozil Filipa po kolínském náměstí a odháněl od kočárku „dědky“, jak říkal svým vrstevníkům. 

Moji rodiče „jenom" hlídali. Měli vše připravené, moje maminka nemusela vařit, uklízet, prát, „jenom" hlídala a já jí za toto „jenom", až do její smrti ve čtyřiadevadesáti děkovala, stejně jako jsem děkovala tátovi, který zemřel, když bylo Filipovi pět let.

Sami vidíte, že rada je jednoduchá. Sebe, svá přání a sny, dobrovolně a s radostí odsunout stranou.

Nedávno jsem četla rozhovor se známou mladou ženou. Bylo jí pár let přes třicet, a když dostala otázku, jak zvládala mateřství, když dřív měla jen kočky a dítě je přece jen jiný element, odpověděla toto:

„Jelikož jsem byla poslední z kamarádek, všechny mě na to připravovaly. Ale připravit se na to nedá. To dítě je úžasné. Můj chlapeček je samozřejmě nejúžasnější na světě. Ale péče o dítě je stresující. Nespíte, máte týden mastné vlasy, nestíháte ani sprchu... Je to opravdu velký záhul. Je mi docela líto, že se o tom nemluví, je to takové společenské tabu. Platí to, že když jsem maminka, tak se mám mít úžasně a všem to říkat. Ale já to přece nemusím říkat! Přišel čas, abychom mužům přiblížily, že to tak jednoduché není."

Na otázku, co pro ni bylo v mateřství nejhorší nebo nejsložitější, odpověděla:

„Asi odpovědnost se o někoho postarat. Kolikrát si říkám, jak mohli mně, dítěti, seslat dítě. Vždyť vůbec nic nevím. Teď už je to dobré. Od dvou let dál už je to s dítětem jednodušší, aspoň já mám takovou zkušenost. Teď už je to parťák a jsou to samé hezké chvilky a ty špatné se hodně rychle zapomenou." Rozhovor končil otázkou, a co takhle pořídit si druhé dítě?

A tato známá, mladá žena, odpověděla: „Ne! Chcete mě zabít?"