Pod stanem jsem býval i dvě stě dní v roce, rekapituluje cestovatel Jan Hocek

Jan Hocek vystudoval biologii a sport na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, učil lyžování a vodní sporty. Navštívil přes 80 zemí, od Grónska po Antarktidu a jeho fotografie získala hlavní cenu v prestižní soutěži Štíty Viléma Heckela. Pro své klienty umí jeho cestovní kancelář uspořádat zájezd podle přání a jako kapitán zajišťuje plavby na plachetnicích.

Kdy jste si uvědomil, že pro vás profese učitele na gymnáziu nebude tou pravou?

„To je vynikající otázka, protože já si ten moment přesně pamatuju. Učil jsem na gymnáziu dva roky a říkal jsem si, že zorganizuji exkurzi do přírody. Tak jsem vzal šesťáky nebo sedmáky, hrozně chytrá třída, k takovému rybníku na celodenní výlet a šel s námi ještě druhý učitel biologie, zkušený kantor. A ty děti mi pořád něco nosily a ptaly se a ukazovaly. V jeden okamžik mi jeden kluk přinesl takového broučka a ptal se co to je a já to nevěděl. Ale říkal jsem, že asi nějaký střevlíček. On si to napsal, odešel a viděl jsem, jak se přitočil k tomu druhému profesorovi s kontrolní otázkou a on mu řekl nějaké jméno a já zaslechl větu od toho školáka ´Takže střevlíčka si škrtám.´ To byla ta věta, kdy jsem pochopil, že to asi dělat nebudu.“

Antarktida očima hosta cestovatelského Jak to vidí Jana Hocka|foto:Jan Hocek

Umíte na cestách odpočívat, nebo plánujete, dohledáváte informace?

„Odpočívat se musí, nejde jet naplno neustále. Ale ten odpočinek vypadá třeba jinak, než si spousta lidí představuje. Já jsem se třeba naučil každou minutu využívat ke spánku. Když sednu do nějakého dopravního prostředku, tak dokážu usnout v neskutečném prostředí. Jeli jsme v Nepálu autobusem, který se kýval ze strany na stranu, vedle mě byla ustájená koza, pod sedačkou pár slepic, na střeše třicet lidí a v tomhle já jsem část cesty prospal.“

Kolik času z roku jste mimo domov?

„Teď už to není tolik. Když jsem pracoval v cestovce jako průvodce a připravoval jsem dlouhé expediční zájezdy, tak jsem byl určitě pod stanem víc než 200 dní v roce, trávil jsem na Novém Zélandu několikery Vánoce a už jsem měl život tak zajetý, že karimatka, stan a spacák, to byl můj domov. Ale bylo to krásné, protože pořád jsme cestovali v nádherném prostředí, já jsem prováděl turisty, ukazoval jsem jim zajímavosti a chodili jsme po horách. Teď už je to trošku míň, přece jenom mám rodinu. Ale zase poznávám víc Česko, připravuju knížky o Česku a to je časově taky poměrně náročné to nafotit.“

Cestovatel Jan Hocek natáček s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Vaše první kniha se jmenuje Nejhezčí túry světa a vyšla v roce 2005. To vám bylo 35 let a popsal jste osmnáct cest. Neměl byste dneska materiál na další díl?

„Asi bych tu knížku určitě o několik kapitol doplnil, ale sama víte, že je někdy těžké připravovat další díl, protože do prvního padnou klenoty. Těch osmnáct túr v první knížce, to jsou pojmy, symboly, dalo by se říct magická místa pro spoustu cestovatelů. Ale samozřejmě se od té doby udála spousta věcí a já jsem na spoustě dalších míst byl a myslím, že bych nějakou tenčí variantu druhého dílu dohromady asi dal.“

Kam byste se okamžitě vrátil a kde to bylo naopak jednou a dost?

„Zemí, kam bych se okamžitě vrátil, bych vyjmenoval víc, ale hodně jsem cestoval na Nový Zéland a v době, kdy jsem tam jezdil, jsem si opakovaně říkal, že tady bych určitě mohl žít, protože ta země je přírodně neuvěřitelně pestrá, mají hory, moře, jezera, řeky. Bohužel je pro nás hodně daleko. Druhá asi Kanada, prostě se mi líbí ty nekonečné dálky, hory. Jednou a dost, to už je těžší. Vždycky se snažím najít v té zemi něco pozitivního, i když třeba zjistím, že mi to tam nevyhovuje. Možná se těm zemím ale primárně vyhýbám. Třeba nikdy jsem nebyl kromě letiště v Indii, ale pocitově mě neláká, ale třeba se tam někdy podívám a zjistím, že i přes to obrovské množství lidí které mě odrazuje a ten chaos a všudypřítomná špína, že si i tak najdu něco, co by mě zaujalo.“