Podzemní chodba na Kuňku? Nesmysl!

Když jsem si před těmito Zálety četla životopis Františka Šebka, nestačila jsem se divit, co všechno se dá za 24 hodin stihnout. Dokonce jsem nabyla podezření, že na penzi musí čas běžet výrazně pomaleji. Nedovedu si jinak realisticky vysvětlit, jak je možné, že pan doktor Šebek přednáší na pardubické univerzitě, vede Školu muzejní propedeutiky, působí v komisích Asociace muzeí a galerií ČR a kromě toho pracuje dál ve východočeském muzeu na přípravě stálé expozice k dějinám Pardubic. To jsem ještě zdaleka nevyjmenovala všechno.

Věděl jste už odmala, že se chcete zabývat historií? Bylo to téma, které vás bavilo a těšilo?

Asi jo. Já jsem odmalinka tušil, že něco s historií budu dělat. Začalo to tím, že jsem jako malý kluk chodil se svým dědou, to byl bývalý mlynář, na poštu, on mě vodil za ruku a nosil tam tržbu, protože babička s dědou měli krám se zeleninou, děda mi cestou vyprávěl o Žižkovi, o Jiřím z Poděbrad a tak. Potom, když se večer starý dědové sešli před barákem, sedli si na bedýnku a vyprávěli, jak to bylo za první války a tak, jsem ten romantismus a vztah k minulým dějům nasával do sebe.

František Šebek provádí výstavou Pernštejnové|foto:Východočeské muzeum Pardubice, Český rozhlas

Když nastalo období normalizace, muselo být hodně krušné, překrucování historických souvislostí. Jakou skutečnost podle vás dokázali úplně brilantně zneužít a využít pro svůj prospěch?

Pokud jde o ty starší dějiny, tak tam jde o pojetí, co se vyzdvihovalo. Neměli jsme šanci studovat zahraniční literaturu, nebyl kontakt. Filozofie dějin vycházela z hrozně pokrouceného marxismu. Na těch vedoucích funkcí byli leckdy úplní primitivové. Představte si, že v roce 1976 jsem dělal výstavu v Heřmanově Městci. Dva dny před vernisáží byla kolaudace, na kterou přijel místopředseda KNV a místopředseda KV KSČ, který bydlel tam nedaleko a prohlížel to. Když jsme přicházeli k jednomu koutu, kde byl vystaven takový andělíček, byl to vývěsní štít místního drogisty z konce 18. století, tak se tam zastavil a začal na mě řvát, že je to provokace, že to musí přijít pryč. Ten andělíček držel cedulku materialista, protože tak se říkalo drogistům. On to považoval za hroznou provokaci.

Vy jste mi poslal fotku pardubického zámku z roku 1993, kdy byl zámek neopravený, teď už to je něco úplně jiného. Těžko si představit tu dřinu a lopotu, která se mezi roky 1993 a 2000 musela odehrát.

V roce 1994 se naskytla příležitost, že ten zámek vezmeme do svých rukou. V té době byly divoké nápady, že tam bude hotel, že se to komerčně využije a tak. Ten zámek byl už asi 15 let uzavřený a několik generací zapomnělo na to, že tam jsou sbírky a že to muzeum může fungovat. Najednou se naskytla příležitost, že to budeme dělat my. Byla ta osudová chvíle. Do tří let jsme otevřeli první křídlo a do deseti let to bylo prakticky hotové.

Zámek Pardubice před rekonstrukcí v roce 1993|foto:Východočeské muzeum Pardubice, Český rozhlas

Pardubice stejně jako jiná místa mají své legendy. Mluví se třeba o zázračné kokešovské studánce u Čívic či záhadné smrti kostelníka od sv. Bartoloměje. Který z těch příběhů je podle vás opravdu natolik nevysvětlitelný, že ta legenda je jediným řešením?

Těch legend a pověstí je spousta, ale já na ně moc nevěřím. Neustále je vysvětluji. Často se mě ptají, jak to bylo s podzemní chodbou z Pardubic na Kunětickou horu. Ta chodba nebyla, je to blbost! Pan učitel prý říkal, že pod kostelem Zvěstování Panny Marie je ta chodba, na zámku je chodba. Je to nesmysl. Vzdušnou čárou z Pardubic je to nějakých 7 kilometrů. Vykopat to by byl velký problém, ale utajit by to nešlo. Kdyby šli nejkratší trasou, tak by museli dvakrát překonat Labe. A další podstatný argument: představte si, že půjdete takovou tajnou podzemní chodbou a po 100 metrech se udusíte. Protože by tam musely být větrací otvory nahoru, to by nepřítel odhalil a nebylo by to tajné.

Musíme si uvědomit, že v těch středověkých městech nebyl rozdíl mezi užitkovou a pitnou vodou. Myslím, že kdybychom my pili to, co pili naši předkové, zemřeme.

Posledně na vašem místě seděl hydrogeolog Zbyněk Hrkal a nechal vám tu otázku. Píše druhou knihu O lidech a vodě, o vztahu mezi vodou a historií lidské civilizace. Chtěl by se zeptat, zda jsou nějaké záznamy, jak vypadlo historické zásobování regionů, města a celé oblasti.

Ta otázka je moc zajímavá. Je to ovšem na dlouhé povídání, takže se vyhnu tomu regionu a zůstanu u těch Pardubic. Jak to vypadalo se zásobováním vodou toho konkrétního sídliště před Pernštejny, netušíme, ale za Pernštejnů ta otázka je zcela jasná.

Vilém z Pernštejna, když začal stavět Pardubice, tak protáhl městem tzv. městkou řeku, která byla pokračováním umělého kanálu Halda, který napájel rybníky na straně kolem Sezemic, Pardubic. To bylo zásobování vodou a zároveň ta říčka poháněla vodní kola na Wernerově nábřeží. Tam brali obyvatelé vodu.

Musíme si uvědomit, že v těch středověkých městech nebyl rozdíl mezi užitkovou a pitnou vodou. Myslím, že kdybychom my pili to, co pili naši předkové, zemřeme. Voda, která tekla, byla voda, která se dala pít, to byla taková zásada. Ta voda se potom rozváděla dřevěným potrubím samospádem do klíčových míst – do pivovaru, do městské lázně a do kašny, která byla na náměstí. Tu a tam někteří zámožní měšťané měli studnu. Ty studny byly vždy problematické, protože ta voda se dala zkazit. Tento systém trval hodně dlouho.

Doba se ale měnila a najednou stálo za to udělat řádný vodovod. S vrty se začalo už v roce 1880. Kolem Pardubic to nebylo příznivé, protože tady je hodně železitá voda. Ty dobré vody byly daleko. Až po roce 1890 objevili vhodný pramen u Nemošic a u dnešní nemocnice postavili vodojem. Město bylo dlouho kritizováno, že nemá vodovod.

Za týden budou na vašem místě sedět manželé Kučerovi z Nových Hradů, chtěl byste se jich na něco zeptat?

Aby to nebyla otázka jedovatá, protože vím, že za sebou mají obnovu a provoz zámku. Tak bych se jich zeptal, kde a jak trávili loňskou dovolenou a jak to mají s dovolenou letošní.