Pokud má člověk odpustit, musí to udělat se vším všudy, říká farář Erwin Kukuczka
Faráři Kukuczkovi prý studium teologie poradil Egon Bondy. Poslechněte si celý rozhovor
Život Erwina Kukuczky provázela nejen literatura a umění, ale hlavně víra. Byl farářem Církve československé husitské. Narodil se v Istebném, maminka zemřela na tuberkulózu, když mu byly dva roky. To, co potom následovalo, si jenom těžko dokážeme představit.
Pracoval jako hutník i textilní dělník, hrál divadlo, pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Bohnicích i v nemocnici ve Vrchlabí. Od roku 1976 byl kazatelem z povolání a později farářem.
Jak moc důležitý byl a je humor a nadhled ve všem, co vás životem provází?
„Prožil jsem určité velice dramatické situace a bez humoru by to nešlo. Skutečně je dobré, když je na tom člověk opravdu špatně, když si vzpomene na nějakou veselou příhodu nebo nějaký vtip a to ho povzbudí.“
Přemýšlel jste o studiu žurnalistiky, taky o filozofii, ale Egon Bondy, když si přečetl vaše básně, tak řekl, že je píše hluboce věřící člověk, i když o Bohu tam není napsáno vůbec nic. A poradil vám, abyste raději šel studovat teologii. Poslechl jste okamžitě?
„Nějak jsem to promyslel a seznal jsem, že Bondy má pravdu. Protože já jsem v dětství prožil různé situace právě okolo náboženství, že jsem jako dítě byl různě přetahován a žil jsem třeba dva roky u strejdy, rok u tety a podobě a žil jsem také v hluboce katolickém prostředí. Pocházím z Jablůnkova, z Beskyd, a tam je to doposud religiózní kraj. Když mi to Bondy řekl, tak jsem si uvědomil, že tady se má něco z dětství vrátit. Vždyť já jsem jako malý kluk ministrantoval v katolickém kostele a pak jsem přestoupil do husitské církve. To je takový kolotoč, člověk něco v dětství prožívá, přeje si různé věci a životními okolnostmi se to vrátí.“
Říkáte, že se nemáme zbytečně rozčilovat a musíme se naučit odpouštět. Že to je začátek další cesty. Existuje na to nějaký recept?
„Pokud chci někomu odpustit, tak skutečně mu odpustit. Ono se říká: Tak já ti teda odpouštím, ale nikdy ti to nezapomenu. A to se mi na tom nelíbí. Neříkat že to nezapomenu, ale odpustit. Se vším všudy. Zapomenout. Když chci odpustit, tak se vším všudy.“
Vy jste se seznámil s Václavem Havlem a to setkání inicioval on sám. Připomeňte mi tu dobu.
„Když jsme se s manželkou vzali, tak ona jako farářka dostala umístěnku na faru v Hostinném ve Vrchlabí, a tak jsme tam bydleli. A byli jsme tam teprve asi dva tři měsíce a najednou telefon a tam neznámý hlas se ptá, zda bych mohl přijít do antického muzea v Hostinném, že tam je jeden pán, který by se mnou rád mluvil. Zrovna u nás byla tchyně a říkala, ať tam nechodím, jestli to není nějaká finta, ale já přece jenom šel. Tam seděl Václav Havel s grafikem Vladimírem Komárkem. Tak mi Havel říkal, že o mně slyšel v Praze a pak se to rozjelo. Začal mě k němu vozit fotograf Holomíček a bylo to zajímavé, jezdit na Hrádeček. Tam jsem se potkal se spoustou lidí a bylo to inspirující. To byla asi 70. léta.“
Vy žijete v Ústí nad Orlicí a to bude v prosinci 2022 už čtyřicet let. Proč padla volba na Ústí nad Orlicí?
„My jsme žili nejdřív v Hostinném a manželka sloužila ve Vrchlabí, pak jsme se přestěhovali do Hlinska a tam mě potřeboval biskup a z toho Hlinska jsme se dostali do Ústí, protože tam získala církev nový objekt a potřebovala ho obsadit. V roce 1982 jsme tam přijeli v rámci pracovních postupů.“
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
