Recitovala jsem básně Kim Čong-ila, abych se vyhnula výslechu, vzpomíná Nina Špitálníková

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy koreanistka Nina Špitálníková

Spisovatelka a koreanistka Nina Špitálníková se narodila v Chrudimi. Po kladenském gymnáziu vystudovala koreanistiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializovala se na Severní Koreu, teď studuje v magisterském oboru orální historie – soudobé dějiny.

Nominována byla na Cenu Františky Plamínkové, která je určená těm, kteří se zasadili o ženská práva. Zajímají ji témata gendrové a rasové nerovnosti i problémy samoživitelek.

Nedávno jste se vrátila z Kišiněva, proč jste tam byla?

„Moje kamarádka tam byla za rodinou a má tříměsíčního prcka a potřebovala pomoc na cestě zpátky. A jelikož ráda cestuju a mám i díky tomu, že jsem s prckem cestovala, zkušenosti, tak jsem tam jela a bylo to strašně pěkný.“

Jaká je to země, když máte možnost posuzovat tu nejtotalitnější, ve které jste byla a teď jste vyrazila na volební víkend do Kišiněva?

Ninou Špitálníková

„Já tam jela s tím, že to bude taková klasická postkomunistická země, že tam bude socialistický realismus, který mám ráda. A přijela jsem tam a byla jsem hrozně překvapená, že to centrum mi spíš připadalo jako Istanbul. Mně se tam líbilo, až mě to samotnou překvapilo. A co pro mě bylo zajímavé, tak jsem se bavila s tatínkem té mé kamarádky, který je přívrženec Putina, Gorbačov byl pro něj zrádce a Sovětský svaz byl pro něj jako takové gró. Ta kamarádka byla hrozně překvapená, že když se o tom baví její přítel, tak se vždycky hrozně pohádají. A já jsem zjistila, že jak se bavím se severokorejci o tématech, která jsou ještě tvrdší, a musím je nějakým způsobem pochopit, tak jsem se snažila pochopit i Moldavany, kteří nechtějí tu EU a jsou pořád hodně proruští.“

Co bylo důvodem, že jste si vybrala koreanistiku jako svůj obor?

„Ten důvod byl úplně jiný. Já chtěla studovat japanologii, mě Korea vůbec nezajímala, já o ní nic nevěděla. Dala jsem si přihlášku na japanologii a můj tehdejší přítel mi říkal, ať si dám i na koreanistiku. Tak jsem si dala sinologii, koreanistiku, japanologii a dostala jsem se na koreanistiku a šla jsem tam úplně nepolíbená a všichni profesoři mi dávali témata na severní koreu náhodou, to nebylo, že bych tam šla, že mě to zajímá. Ale jak mi to dávali, tak jsem si pak zvolila bakalářskou práci, říkala jsem, že tam pojedu a tam se to ve mně zlomilo, že jsem se o to začala zajímat víc.“

Chtěla jsem studovat Japonsko, Korea mě vůbec nezajímala.

Až vám jednou váš syn řekne, že se bude něčím vymykat, budete mít pro něj pochopení?

„Strašně záleží, co to bude. Já mám strach, aby z něj nebyl xenofob nebo rasista. Protože to je něco, co bych lidsky vůbec nepřijala. Ale jelikož je míšenec, tak kdyby byl rasista, tak je sám proti sobě a říkám si, že se to nemůže stát. Vyrůstá v multikulturním prostředí, hodně s ním cestuju, poznal Asii, Afriku, Jižní Ameriku, tak myslím, že tohle je ten základ mít liberální myšlení a být demokratický. Takže politicky by to byl problém, ale jinak ať si dělá, co chce.“

Připadala jsem si jako Lara Croft, říkala jste o své práci v KLDR. Napadlo mě hned několik důvodů, ale nevím, který je ten správný. Tak proč to tak bylo?

„Já jsem do Severní Koreje jela v roce 2011 a 2012 a je hrozně důležité říct, že v té době mi bylo 24 let. Byla jsem taková mladá a blbá v něčem, to přiznávám. Já na to byla připravená, uměla jsem korejsky, byla jsem ve třetím nebo čtvrtém ročníku koreanistiky, věděla jsem o té zemi na tu dobu docela dost a myslela jsem, že vím, do čeho jedu. A teď tam člověk přijede a všechno se mu během minuty rozbije, ten kult propagandy, kult osobnosti je natolik obrovský, že vás to pohltí a vy tam jste sám za sebe a neměla jsem s sebou telefon, počítač, byla jsem naprosto bez kontaktu s rodinou, řešila jsem příděly jídla a najednou se dostanete do zvláštního mindsetu – přežít, i když se vám nic neděje.“

Alena Zárybnická a Nina Špitálníková při natáčení Záletů

Těch dojmů ve vás i po letech zůstává hodně. Je tam něco, co víc ovlivnilo vaše názory do budoucna nebo to, jak žijete?

„On ten pobyt pro mě nebyl moc odborný, to řeknu na začátku, že jsem spíš nasávala atmosféru. Ano, dělala jsem texty, chodila jsem do školy, ale že bych tam dělala nějaký výzkum, to vůbec. Ale byla tam jedna nebo dvě věci, které mi změnily budoucí smýšlení. Byla jsem zadržená tajnou policií a byla jsem vyslýchána, ten výslech trval několik hodin. Nic se mi fyzicky nestalo, byl to jen výslech, ale neměly jsme příděl vody a jídla. Tak jsme šly spát s kolegyní špinavé, hladové a odebrali nám pasy. Člověk se dostane do takové prekérní situace, protože jste v KLDR a ještě nám zamítli, abychom kontaktovaly ambasádu. Já jsem pak přemýšlela, že jsem do té doby byla taková nechci říct extremistická, ale hodně jsem to vnímala černobíle ten minulý režim. Když ses nepostavil režimu, tak jsi pro mě byl zrádce. A tady po tom výslechu jsem o tom začala přemýšlet jinak, že jsem si říkala, že jsem byla vystrašená, bála jsem se, recitovala jsem básně Kim Čong-ila, abych se vyhnula výslechu a to je vlastně hrozné, když si to člověk vezme lidsky, že recituje básně největšího diktátora, aby sám přežil. A neměla jsem v té době dítě, tak mi šlo jen o sebe. A přestala jsem soudit.“

Dokázala jste si představit, že vaše kniha Svědectví o životě v KLDR bude mít takový úspěch?

„Vůbec, já jsem ji ani nechtěla vydat. Já chtěla napsat beletrii na základě jednoho rozhovoru, ale zjistila jsem, že šest stránek píšu šest měsíců a že jsem tak strašně netvůrčí, že to je úplná tragédie, že to nedokážu napsat. Pak mě napadlo, že to udělám takovou formou, jakou jsem to udělala, řekla jsem to mému redaktorovi a on s tím souhlasil. Našla jsem svoje archivy, koukla jsem, k čemu mám publikační práva, eticky a legislativně je to docela náročný proces a našla jsem rozhovory, které pro mě nejsou třaskavé, ale jsou pro mě běžné. Aby to nebylo právě, že plním titulky novin, je to něco senzačního. Tak jsem ten text odevzdala a ještě jsem to odevzdala, že jsem byla čerstvě rozešlá, byl to blbý rozchod, dva dny po rozchodu jsem si zlomila nohu a na šest týdnů jsem měla nechodící sádru a do toho jsem psala tu knihu a překládala texty. A říkala jsem si, že oni jsou chudáci, ale co já? Pak jsme to zkompletovali, před vydáním jsem řekla, že to vydat nechci, že to nikoho nebude zajímat.“

Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR

Audiokniha Svědectví o životě v KLDR vyšla ve spolupráci s Českým rozhlasem. Poslechla jste si ji?

„Ne, poslechla jsem si úryvky, já jsem to proklikávala a zjistila jsem, že s tím mám strašný problém. Bylo to hrozně dobré, Český rozhlas to udělal velmi dobře a i rozhlas byl překvapený, jakou to mělo poslechovost, mělo to přes 200 tisíc, což je v České republice unikát. Ale jak znám ty reálné hlasy a znám mě, tak já to nedokázala poslouchat. Navíc ta knížka, když jsem přepisovala rozhovory, tak jsem bojovala s jednou věcí, a to, jestli to editovat nebo needitovat. Spousta lidí mě tlačila, že se to musí editovat, aby to znělo literárně, zvučně, aby to znělo chytře. A já když jsem přepisovala rozhovory, tak jsem si připadala jako debilka a říkala jsem si, že bych to teď položila jinak, nebo udělala jinak. Myslím, že díky tomu to ale bylo tak funkční a že lidé to nemají jako typický akademický výzkum, kde je milion cizích slov a vlastně tomu běžný občan nerozumí, ale že je to tak lidské, že je to pochopitelnější.“

Máte teď nějaký projekt, o kterém se dozvíme po letech?

„Nic neplánuju. Třeba ta knížka že vyjde, jsme se rozhodli čtyři měsíce před deadlinem a pak to byl frmol. Takže u mě to je postupně. Mě se spousta lidí ptá a je strašný zájem ať udělám pokračování knihy, a pro mě by to bylo strašně snadné, vzala bych nějaké rozhovory, na které mám práva, přeložila bych to a tak dál. Ale jak jsem dělala ty rozhovory, tak ten obsah je stejný a pro mě by to nebylo nic nového, lidi by si to přečetli, dobře, já bych na tom zbohatla, udělala si jméno, že bych měla druhý díl, ale já nevidím důvod, proč to udělat. To poselství je dáno a není potřeba to víc přiživovat.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...