Proměna

Vzala jsem poprvé v životě do ruky golfovou hůl, rozpřáhla se a trefila se přesně tam, kam jsem se měla trefit, aniž bych věděla, kam to je. Totéž se opakovalo ještě několikrát. Nevím, jak se mi to podařilo, ale podařilo se mi to. Možná i proto mi zhrzení spoluhráči začali říkat, že vypadám strašně a že bych měla něco udělat se svými vlasy.

„Fouká vítr,“ bránila jsem svůj rozčepýřený účes, nicméně jsem jim v duchu dávala za pravdu.

Druhý den, po příjezdu domů, jsem šla na internet a sotva jsem ho otevřela, vykulila se na mě z webových stránek žena na dvou fotografiích. Před Proměnou a po Proměně. A její Proměna byla úžasná!

V domnění, že se jedná o klasický časopis ŽENA, jsem napsala na mail, který k přihlášení do Proměny vyzýval. Napsala jsem, že jsem právě přijela z lázní, vypadám příšerně, a že bych do Proměny šla, ať mi napíší, kolik to stojí.

Odpověděli mi, ať pošlu fotku a míry, že mě zařadí do výběru, že ženy do Proměny vybírají čtenáři a že Proměna je zadarmo. Poslala jsem jim tedy fotku i míry a pak jsem na celou Proměnu zapomněla.

Za tři týdny, prvního září, mi od rána chodily maily a esemesky od kamarádů, a ve všech bylo to samé.

„Jsi v zářijové Proměně a už teď máš 50%!“

A tak jsem zjistila, že nebudu v časopise ŽENA, ale že jsem byla společně se čtyřmi ženami vybraná do Proměny na internetovém portálu a že nejvíc hlasů posílají čtenáři těchto webových stránek, právě mně.

Pan Fuchs mi řekl: Posílají ti hlasy, protože tě litují, jak strašně vypadáš.

Postěžovala jsem si v Činoherním klubu a Marek Taclík zavtipkoval také.

„Nene, Irenko! Posílají ti hlasy, protože litují pana Fuchse!“

Moje Proměna se uskutečnila 22. září 2008. Rita jela do Prahy se mnou a pečlivě sledovala, co se mnou tým Proměny dělá.

Nejdřív jsme byli v kadeřnickém salonu, kde fotograf pečlivě fotil moji vlasovou Proměnu, pak nás odvezli taxíkem do ateliéru, kde mě nalíčili, stejný fotograf opět všechno zdokumentoval, a pak mě dámy z QUELLE oblékaly do modelů z katalogu a to tak, že jsem na sobě musela mít všechno přesně tak, jako to má modelka v katalogu. Zajímavé bylo, že to byly věci, které bych si nikdy nekoupila, a přitom mi všechny modely slušely!

„Vy máte naše míry, vy jste jako modelka,“ rozplývaly se dámy a fotograf fotil a fotil...

Den to byl namáhavý, a když jsme jely s Ritou do Kolína, oddychla jsem si, že je to za mnou. Ale radovala jsem se předčasně!

„Koupím ti šminky, a budeš se každý den líčit! Budeš si dělat make-up, naučím tě to! A potřebuješ nové brýle, ty ti dám k Ježíšku. A chodíš příšerně oblékaná, s tím musíme také něco udělat...“

Kdo asi myslíte, že mi takhle celou cestu vyhrožoval?  A protože svoji dceru znám, věděla jsem, že to myslí vážně.