Pták–nepták archeopteryx
Na začátku 60. let 19. století byl v jemných vápencích bavorského Solnhofenu nalezen zkamenělý otisk ptačího křídlového pera, starý přibližně 150 milionů let.
Nález tehdejší vědce překvapil a uvedl do velkých rozpaků, vždyť kde by se vzali ptáci v druhohorách – v té době přece světu vládli ještěři, dinosauři, jak je v roce 1842 pojmenoval britský přírodovědec Richard Owen, a oblohou kroužili ptakoještěři, zejména pterodaktylové. Nejstarší nálezy zkamenělých ptáků jsou přece až z třetihor – nejde o nějaký omyl nebo přímo podvod?
Objev prvního opeřence
Jenže pak byla v roce 1861 v bavorských vápencích objevena první nekompletní kostra opeřeného živočicha, kterému pravděpodobně ono izolované pero patřilo. V témže roce jej vědecky popsal německý paleontolog Hermann von Meyer – jako druh Archaeopteryx lithographica. A to jméno platí dodnes. Platí však i klasifikace tohoto pravěkého tvora? Skutečně jde o „praptáka“, o jakýsi přechodový článek mezi plazy a ptáky a jednoho z prvních předků dnešních opeřenců?
V současnosti znají vědci třináct fosilních exemplářů archeopteryxů – ten zatím poslední se objevil v roce 2024. Všechny pocházejí z oblasti solnhofenských litografických vápenců, které vznikaly v době, kdy se v této oblasti jižního Německa rozlévaly mělké vodní laguny obklopené tropickým lesem. Zkoumání pozůstatků archeopteryxů během let jasně ukázalo, že slavný prapták vlastně tak docela praptákem není, a když, tak jen v širším slova smyslu. To už dnes ale nikoho neudiví, vzhledem k objevu mnoha opeřených dinosaurů, k nímž došlo na řadě světoznámých lokalit, a také ke zjištění, že současní ptáci jsou jedinou dosud přežívající skupinou teropodních dinosaurů, kterou nevyhubil drtivý náraz asteroidu a kolaps ekosystémů před 66 miliony lety. Co si tedy současní paleontologové o archeopteryxech myslí?
Solnhofenský „dinosauřík“
Jejich kosterní pozůstatky vykazují znaky, které je více než jasně řadí ke skupině malých teropodních maniraptorů, drobných dinosauřích „běžců“, kteří se pohybovali po zadních končetinách. Skvostně vyvinuté peří sloužilo archeopteryxům, stejně jako dalším dinosaurům, původně k jiným účelům než k letu: ostatně – dodnes není jisté, jestli byl tento ptákům podobný „dinosauřík“ o velikosti havrana vůbec schopen aktivně létat. Možná ano, možná ne.
Podle drápů na předních končetinách se soudí, že dobře šplhal, snášet se mohl klouzavým, nepříliš jistým letem, pravděpodobně na krátkou vzdálenost. Někteří badatelé se domnívají, že svou kořist, vzhledem k ozubení čelistí nejspíše hmyz, lovil především na zemi a do výšky se uchyloval jen v ohrožení a možná v hnízdní sezóně. Jiní mu pro změnu přisuzují stromový způsob života. To jsou ale spory, které jen těžko někdo rozlouskne.
I když už víme, že archeopteryx nebyl žádným „přechodovým článkem“ mezi plazy a ptáky, není důvod, proč bychom jej nadále s jistou nadsázkou i tak nemohli nazývat praptákem. S dnešními „dinosaury“ – ptáky, je sice vzdáleně, ale přece jen (do jisté míry) příbuzný. A jako pták víceméně i vypadal. Až na pár detailů.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
