Silvie Dymáková je na Šmejdy pyšná i po letech

Kromě jiného ocenění je držitelkou Českého lva za dokument Šmejdi. Vlastní studio založila v roce 2008. Silvie Dymáková je hostem Záletů.

Jak jste se dostala k práci pro soukromou televizi?

„To bylo poměrně jednoduché, já jsem pracovala v internetové kavárně a tam jednou přišel střihač z televize a zeptal se, jestli bych to nechtěla zkusit, že budou mít konkurs na redaktorku. Tak jsem řekla, že chci a od té doby jsem v médiích.“

Když si zadám vaše jméno do vyhledávače, objeví se mi u něj celá řada profesí. Režisérka, novinářka, kameramanka, scénáristka, dokumentaristka, producentka… Čím je Silva Dymáková pro Silvu Dymákovou?

„Nejvíc se cítím být novinářkou, všechno ostatní jsou věci, které občas okrajově dělám. Občas vezmu kameru, ale to ze mě nedělá kameramana.“

Když se někomu podaří něco výjimečného, což u vás byl dokument Šmejdi, je s tím dílem vždycky spojovaný. Někdy je to milé, někdy ne. Jak je to ve vašem případě?

„Je to něco, co je nedílnou součástí akce, která měla tak obrovský přesah. Myslím, že to nejde oddělit, jsem pyšná, že se nám podařilo stvořit tak úspěšné dítě a že si žije vlastním životem a běží to pořád dál, byť už beze mě. Jsem hrdá, že jsem se pod to mohla podepsat.“

Na začátku toho všeho byly věci, které vám vaše babička pořizovala na předváděcích akcích. Ještě něco z toho doma máte?

„Mám několik artefaktů. Jednu pánvičku, to jsem dostala od babičky. A pak mi doma zůstaly památky z natáčení. Jeden rozřezaný hrnec, který jsem nechávala testovat a pak mám doma jeden z dárků, které rozdávali prodejci seniorům, když je lákali na dárek, a to je fotoaparát. To je taková umělohmotná maketa v reálné velikosti, vypadá to jako nádherná zrcadlovka. Zblízka je to hračka, která se na internetu prodává na zahraničních webech asi za dolar padesát.“

Veřejnost se díky vám dozvěděla o tom, co se děje a byl nakonec přijat „protišmejdský“ zákon. Všechno tohle za cenu toho, že vám nebylo úplně dobře. Vaše psychoterapeutka to pak pojmenovala jako efekt přihlížejícího, nebo syndrom svědka. Jak dlouho jste se z toho vzpamatovávala?

„Možná to bude znít pro někoho přehnaně, ale já bych to odhadovala cca na dva roky. Protože já jsem potom měla problémy i komunikovat s muži, kteří by mohli věkem nebo vzhledem odpovídat prodejcům, takže já jsem se hodně zapouzdřila a začala jsem být hodně nedůvěřivá vůči druhému pohlaví. A než se mi ta hlava vyčistila úplně, tak to trvalo.“

Jak se dnes daří lidem, jejichž osudy jste tehdy dokumentovala?

„Není to úplně veselé. Ti lidé už tehdy byli v pokročilejším věku, tak velká řada z nich už nežije, včetně mého dědečka, který se tam taky mihnul. Moje babička, která tam koupila biolampu, ovdověla a smutní po dědovi. Dana, hlavní hrdinka Šmejdů, je na tom zdravotně velmi špatně a je v domově důchodců, a když jsem s ní mluvila naposledy, tak říkala, že rodina s ní nemluví a nechodí za ní. Jarda, ten který s ní jezdil na předváděčky, tak ten zemřel asi rok a půl po premiéře filmu.“

Je někdo z těch lidí, se kterými jste se seznámila během natáčení a jejichž osudy jste mapovala, kdo třeba ještě zpátky podlehl?

„Musím se přiznat, že ten, kdo podepsal něco, co podepisovat neměl, byla opět moje babička. Nikam nejezdí, na žádné předváděčce nebyla, nicméně podomní prodejci elektřiny a plynu babičku velmi bravurně zlomili, takže smlouvu podepsala. Přestože byla instruovaná, tak nedokázala říct ne. Takže jsme zase zachraňovali babičku, rušili smlouvu a volali od čerta k ďáblu, ale podařilo se to zrušit.“

Šmejdi změnili praktiky. Na co teď upozorňovat a před čím varovat? Klasické nádobí je pryč, ale přišla nová témata.

„Hodně se snaží seniory obvolávat a nabízet jim něco po telefonu a zase je někam vylákat. To je takové štěstí v neštěstí. Ta telefonická komunikace totiž není tak úspěšná. Ve chvíli, kdy člověk nevidí před sebou obrázek toho, co může dostat, tak není tak motivovaný. Je tedy větší šance, že tam nejde. Spousta různých pseudoprodejců se snaží odchytávat seniory před poliklinikami a říkat jim že jsou určitě nemocní a pojďte na masáž, dostanete ji zdarma, tak tohle se pořád objevuje a není asi možné to zcela vymýtit.“

Rozhovory o životě, nezkráceně, neformálně, lidsky, otevřeně, emotivně, barvitě, intimně. Tak zní titulek webu Příběhy lidí, jehož jste spoluautorkou. Kde se tenhle nápad vzal?

„Odjakživa mě baví poslouchat druhé lidi. Někdy je to až ku škodě, ale baví mě být tím, komu oni se svěří.“

Například Hana a její autistická Anička, to byl velmi silný příběh, navíc nominovaný na novinářskou cenu. Jak se vám podařilo s ní být, pokládat velmi intimní otázky, sama to strávit a na druhou stranu to udržet tak, aby ona zůstala pravdivá?

„Musím říct, že tam pro mě bylo obrovské štěstí, že Hana je tak silná žena. V rámci možností se s tou situací, ve které obě byly, srovnala. Záměrně říkám minulý čas, protože Anička bohužel už nežije. Hana je pravdivá i sama k sobě a nic si nenamlouvala.“

Jakou roli jste v přípravě reality show Robinsonův ostrov měla?

„Přímo na ostrově jsem byla denní režisér, takže jsem jezdila za soutěžícími, mohla pozorovat, jak se mění jejich psychika, bojují s hladem, extrémními klimatickými podmínkami a v druhé fázi po návratu jsem byla postprodukční režisér.“

Mluvila jste o tom, že jste tam zažila nejkrásnější noc v životě.

„V životě je něco za něco. Já spala na pláži, úplně sama, hvězdy byly blízko, nebe bylo neuvěřitelně nádherné, bohaté, zasypané, vlny se tříštily o skály, zvuky pralesa… Nikdy jsem snad nebyla šťastnější. A i bych se divila, kdyby to nebylo něčím vykompenzované. A bylo to vykompenzované napadením písečnými blechami a tím, že jsem byla dva měsíce na neschopence a začala mi lehce odumírat noha, ale chodím, jsem zdravá a žádné následky nejsou.“

Silvie Dymáková při natáčení s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Minule tu se mnou byl doktor Leoš Heger a tady je jeho otázka pro vás. „Zajímá mě, jestli vás hodně ten dokument, který ukázal na řadu nešvarů v naší společnosti, poznamenal. Jste odstupem času schopná vidět pozitivní věci, které se ve společnosti odehrávají, a je jich taky hodně?“

„Je pravda, že jsem tenkrát byla zaměřená jen na to negativní, ale to přešlo. Těch pozitiv ve společnosti, i když to tak třeba nevypadá, je opravdu hodně. Vidím je a jsem za to strašně ráda. Protože i v mé sociální bublině na facebooku, když třeba někdo z přátel chce někomu pomoci, přispět na sbírku a vyzve k tomu své kamarády, tak tam jsou velmi pozitivní ohlasy. Přidávají se, chtějí přispět penězi, aktivitou. Těch věcí, které jsou ve společnosti dobré, není málo.“