Šnorchloval se žraloky, nebojí se stopovat… Ale dobrodruh prý není

„Miluju dobrodružství, ale označení dobrodruh mně připadá jako vyšší přidaná hodnota a bojím se ho používat pro sebe. I když se mu nebráním a lichotí mi.“

Holky a pivo jsou všude dobré

„Myslím si, že nejhorší pivo je žádné. Na cestách ho piju ohromně málo. My jsme možná jednou z nejlevnějších zemí, jinak bývá všude jinde drahé. Kdykoliv si ho v cizině dám, chutná mi. A holky jsou všude krásné, po celém světě. Obdivuju přirozeně hezký úsměv a když z nich vyzařuje pohoda,“ tak odpovídá Žert na klasické otázky, které mu někteří pokládají.

Jmenuje se opravdu Žert. Často to prý lidé pletou a říkají mu Čert. Je z Cerhenic a studoval v Pardubicích.

Kde zatím ještě nebyl?

Takových míst bychom našli jen velmi málo. „Stále ještě jsem nebyl na Antarktidě a v Severní Americe, což mě ohromně láká. Antarktida je trochu finančně náročná, rozpočet na cestu tam by mi stačil na rok a půl cestování. V současné době to asi neplánuju. Možná až jednou vyhraju v loterii,“ usmívá se Žert.

Doteď si vždy přivydělával, na cestách i před nimi. Začal pracovat jako průvodce a rád by v tom pokračoval. Cestování údajně není až tak finančně náročné: „Všude žijí ohromně hodní lidé. Zaklepete, kde se svítí a poprosíte o sklenici vody nebo o nocleh. Lidé často otevřou dveře, srdce a kolikrát i ledničku. Těch peněz zase tolik nepotřebujete. Navíc se dá po většině světa krásně cestovat stopem. Peníze nejsou až tak velkou překážkou, jak by se mohlo zdát.“

Spíš než stopování se prý Jan Žert bojí sám sebe. „Bojím se své vlastní hlouposti, že přecením svůj limit v horách anebo někde na vodě. Do auta při stopu nastupuju s úsměvem. Sám se taky pokouším brát stopaře a tak nějak kompenzovat, co světu dlužím. Ale nijak jim to necpu. Když se rozpovídám, nenechal bych druhé mluvit. Pokud mi zastaví, chci říct příběh, nějak se představit, aby se mě nebáli, aby ze mě neměli žádný strach. Snažím se jim říct, že jsem normální člověk.“

Mluvte pomalu česky…

Čím víc jazyků znáte, tím to máte ve světě snazší. „Domluvím se česky, což mi docela jde. Když mluvíte pomalu česky, domluvíte se na spoustě míst. Umím teda anglicky, naučil jsem se i něco mezi španělštinou a portugalštinou. Dřív jsem uměl obstojně francouzsky. Dneska už jenom rozumím, ale nemluvím až tak dobře,“ přiznává.

Žert taky už zažil cestu kolem světa. „Domů jsem se vrátil asi před třemi měsíci. Cesta dohromady trvala tři a půl roku. Nebyla plánovaná, nahodile se stávaly věci a pokračoval jsem dál a dál. Když jsem přijel domů, zjistil jsem, že mám den navíc a budu žít o jeden den déle.“

Někdy nestíhá ani fotit

Zážitky se Janu Žertovi vybavují díky fotografiím. „Snažím se všude fotit, ale nejkrásnější momenty si radši prožiju. Často fotoaparát ani nevytáhnu, protože bych nerad tu situaci viděl skrz hledáček. Spousta mi toho z hlavy vypadne, což neberu jako nevýhodu. Když něco zapomenu, je to nejvyšší čas se na nějaké hezké místo vrátit a prožít něco krásného. Občas, když od něčeho čekáte málo, tím víc vás to místo překvapí a uchováte si ho jako nějaké nej.“

A největší zážitek? „Jednou jsem se rozhodnul, že bych si mohl zašnorchlovat se žraloky obřími, kteří dorůstají až osmnácti metrů. Vyrazil jsem v nafukovací lodi na moře, pak jsem se v jednu chvíli potopil a najednou jsem byl na dva metry před hubou a přímo ve směru jízdy žraloka. V tu chvíli člověk zatuhne, kouká se do obrovské tlamy, kam by se vešel pětkrát. Jen tak tak jsem se dostal někam na stranu,“ říká dnes už s úsměvem.