Spadla trolej

Půl milionu? Kdepak! To bude víc! My, cestující ze šestého vagonu, uvažujeme o podání žaloby na České dráhy pro nenapravitelnou psychickou újmu naší a našich rodinných příslušníků, pro rozvrat rodiny a zanedbání rodinné péče. Bylo nás v kupé šest a pro všechny znamenaly tři spadlé troleje nejenom zpoždění vlaku, ale hlavně krutý zásah do soukromí!

Když jsem šla ten den ze zkoušky v Činoherním klubu, směrem k Hlavnímu nádraží, zazvonil mi mobil. Pan Fuchs.

„Co děláš? Kdy pojedeš domů?“ Podivila jsem se. Co se stalo? To je najednou starostí!

„Už jsme skončili, jdu na nádraží, pojedu teď ve čtyři.“ Pan Fuchs se zasmál.

„Nepojedeš. Hlásili v rádiu, že v Běchovicích spadla trolej, je tam autobusová doprava a rychlíky pojedou přes Nymburk.“

Došla jsem na nádraží, sedla si do svého rychlíku a vyčkávala. Když se objevilo na „naší“ tabuli zpoždění, lidé začali přebíhat do jiných vlaků, protože se domnívali, že zpoždění má pouze náš vlak. Když se chtěl zvednout i pán, sedící naproti mně, řekla jsem svým spolucestujícím, co mi volal pan Fuchs a postupně jsme informovali i vedlejší kupé.

A tak jsme seděli ve vlaku na Hlavním nádraží OSMDESÁT minut a NIKDO neohlásil, PROČ se nejede, CO se KDE stalo a KDY pojedeme. Nejinformovanější byl, díky panu Fuchsovi, náš vagon.

V průběhu čekání začali mí spolucestující žhavit mobily. Paní M. potřebovala někoho na hlídání svých dvojčat, protože tchyně, která je hlídala, musela jít píchnout injekci tchánovi. Paní M. řekla své matce, která se nechtěla sejít u dvojčat s druhou babičkou, že je malicherná slepice, a pak zkomplikovala život své kamarádce, která nakonec ke dvojčatům zaskočila.

Panu S. manželka zpoždění nevěřila, bylo totiž už třetí za poslední týden, navíc se dneska chystali na usmiřovací večeři. Nedalo se nic dělat, museli jsme mu alibi dosvědčit, ale podle toho, jak se tvářil, to asi moc nepomohlo.

Slečna H. se rozešla s přítelem, se kterým měla odjet druhý den, brzy ráno, do jižních Čech na dovolenou.

„Jirko, musíš dojít nakoupit! Seznam leží na stole. Cože? Nedojdeš? A proč? Jaká ženská práce, proboha?! Prosím?! Jak to myslíš?! Tak víš co? Jeď si na dovolenou sám! Dneska jdu spát k našim a o víkendu se od tebe odstěhuju!“

Paní K. slíbila svému šéfovi, že mu okamžitě z domova pošle mail s jistými informacemi. Když mu teď telefonovala, že je pořád ještě ve vlaku a domů se dostane o dvě hodiny později, vynadal jí. „Prý mi nedá prémie,“ vzdychla, když bouchl telefonem.

Pan D., který seděl naproti mně, se tvářil dost smutně. „Chtěl jsem jít za maminkou do nemocnice. Je po operaci. Mobil s sebou nemá. Stejně by ho nemohla zvednout… Nevím, jestli mě tam ještě pustí… Čeká na mě už hodinu… Když si ji představím, jak leží na posteli a kouká ke dveřím...“

A já? Měla jsem za sebou generálkový týden, každý den jsem se vracela o půlnoci a dneska jsem se těšila, že konečně přijedu dřív… Ale i tak jsem na tom byla ze všech cestujících nejlépe. Pan Fuchs ví, proč ještě nejsem doma, a k večeři si něco vezme, i se psem dojde, děti jsou velké, hlídání nepotřebuju, v nemocnici na mě naštěstí nikdo nečeká a hloupého šéfa také nemám…