František. |Děkuji paní Hance z Frýdku Místku za sinpatie, tak že poslouchám a jsem stále v Zidlochovicich.
František. |Taky jsme si hráli s munici po válce, ale jen dote doby když to ve vedlejší define zabilo dva kluky. Bylo to v R. 1949 na vánoce. Jako škola jsme jim byli na pohřbu. To byly smutný vanoce
Dana|Dobrý večer všem. Na dětská dobrodružství vzpomínám ráda, protože jsme na vesnici měli dobrou partu, kolem u sousedů snad ve všech domech byly děti, jak skončila škola, tak jsme práskli taškou a už jsme byli všichni venku. Měli jsme různé bunkry, lezli jsme po stromech, což umím do dneška, ač uteklo už téměř šedesát let, nebylo ani tolik aut, že by rodiče měli starosti, že nás něco zajede. Hráli jsme na schovávanou, hráli jsme kuličky, dnešní děti ani neví, co to je, skákali jsme panáka. Ale navečer, jak rodiče nás sháněli, většinu zapískali na píšťalku a už jsme pospíchali domů, protože jinak to bylo na výprask. No, i ten byl občas zasloužený, když jsme si potrhali šaty někde v křovinách.
František |V 8 letech jsme vyrazili na takovou výpravu a to kopec Leskoun který byl vzdálený asi 8 km. Od naší dediny. Byli jsme dva kluci a dvě holky, mi kluci jsme dělali hrdiny ale jenom tak jeden kilometr za naši dedinu. Když jsem se otočil a neviděl tu naši dedinu a předsedou ten tmavý kopec
Alena|Dobrý večer paní Zorko Vám a taky všem posluchačům Noční linky. Já když si vzpomenu na svá dětská dobrodružství - je fakt, že nás vždycky byla celá parta a naši o nás opravdu půl dne nevěděli, ale byli si jistí, že nic nevyvedeme. Ale přece jenom z jednoho dobrodružství mi vstávají ještě dnes vlasy hrůzou na hlavě. Kousek od našeho domu, kde jsme bydleli, když jsem byla malá, tak tekla říčka, dneska je tam možná necelého půl metru vody, ale před těmi padesáti lety tam mohlo být tak metr a půl a když bylo jarní tání, tak jsme led rozbíjeli a jak vznikly velké kry, tak jsme na nich stáli, měli jsme dlouhou hůl na odrážení a na těch krách jsme jeli, unášela nás voda. Občas se někdo vykoupal, ale už tehdy po pár letech jsme si všichni uvědomili, jaká to byla hrůza, co se mohlo stát. Dnes už nevlezu na led ani když mrzne a je mínus 20.
Věra Hradec Králové|Pěknou noční linku Vám paní Zorko a všem posluchačům. Do svých 27 let jsem žila ve vesnici u Hradce Králové. Nedovedu si představit, že by naše dcera měla tolik volnosti jako jsem měla já jako dítě. Byl konec padesátých let a začátek 60. let a dobrodružství jsem prožívala když mi bylo 9-14 let. Celé odpoledne jsme se pohybovali venku a rodiče ani netušili, kde jsme. Chodili jsme do polorozbořené cihelny, kde jsme si hráli na schovávanou. Bylo to pro nás velké dobrodružství. Zrovna tak, když jsme skákali ze seníku do obilí, které se sušilo. Také si vzpomínám na první - tenkrát pionýrský tábor. Jezdili jsme do Temného Dolu v Krkonoších. Moje první noční hra bylo velké dobrodružství. Musím říci, že jsem měla opravdu strach, ale lovili jsme bobříka odvahy, tak jsem vše překonala. Pro zajímavost bych chtěla napsat, že jsem se setkala s opravdovou legendou Rychlých šípů Jaroslava Foglara Jindrou Hojerem v radiokavárně ČR HK v říjnu 2018. Bylo to krásné setkání. Pan Jindřich Hojer v letech 1936-1940 navštěvoval Foglarův skautský oddíl Pražská dvojka a stal se předobrazem stejnojmenného hrdiny z Rychlých šípů. Šanci vstoupit do příběhů Rychlých šípů považuje za vyznamenání. A velmi si cení zážitků i etiky, kterou mu dal oddíl Jaroslava Foglara: „Skauting ze mě udělal pořádného kluka, " říká. Krásný večer. Věra
