V Kolíně nestavíme

Tehdy, před deseti lety, mě režisér pustil ze zkoušky dřív, a já spěchala z Činoherního klubu na Hlavní nádraží, aniž bych přesně věděla, kterým vlakem pojedu, protože v tuhle hodinu jsem ještě nikdy nejela.

Na tabuli jsem si všimla vlaku do Pardubic, a když u něho naskočilo deset minut zpoždění, rychle jsem zamířila k informacím. Příjemná žena středního věku se na mě tázavě podívala a já se jí zeptala, jestli vlak, který jede z Prahy teď, v 11:23., staví v Kolíně. Podívala se do nějakých papírů a pak přikývla.

„Samozřejmě, staví v Kolíně.“ Rozzářila jsem se.

„Fakt? Tak to je prima. A stihnu ho?“ Opět přikývla.

„Určitě. Má tam zpoždění.“

Tak jsem šla na čtvrté nástupiště, vlezla jsem do vlaku, a protože na dveřích visela cedulka, že první stanice jsou Pardubice, pro jistotu jsem se zeptala mladíka s červeným batohem, který nastupoval za mnou, jestli to staví v Kolíně. Přikývl.

„Staví. Nikdy jsem s ním nejel, tak jsem se radši zeptal na informacích.“

Sedla jsem si, vytáhla jsem noviny, zpoždění vylezlo na 20 minut, ale byla jsem v pohodě. Zkouška skončila o dvě hodiny dřív, jedu domů o dvě hodiny dřív, co bych ještě chtěla?

Nakonec jsme vyjeli o něco dřív než za dvacet minut, a když kousek za Libní přišla do kupé hezká paní průvodčí, spokojeně jsem jí ukázala jízdenku a ona si ji dlouho prohlížela.

„A vy jedete kam, paní,“ zeptala se mě po chvíli a já si vzdychla. Hezká je, ale je, chudinka, slepá. To si to nemůže přečíst? Nicméně jsem s úsměvem odpověděla.

„Do Kolína.“ Paní průvodčí se na mě také usmála. 

„Paní, v Kolíně nestavíme.“

Vůbec jsem jí nerozuměla. Co to říká?! Proboha, to ne…

„Jak to, že v Kolíně nestavíte? Teď jsem se ptala na nádraží v informacích a řekli mi, že v Kolíně stavíte!“ Zavrtěla hlavou.

„Tenhle vlak nikdy v Kolíně nestaví.“

Vytáhla jsem peněženku, že si koupím jízdenku Kolín - Pardubice, ale řekla mi, abych si v Pardubicích koupila jízdenku do Kolína a šla do vedlejšího kupé.

To snad není pravda, kvílela jsem v duchu nešťastně, když jsme profrčeli kolínským nádražím.

Když jsem vystoupila v Pardubicích, vystoupil i ten mladík s červeným batohem, dvě studentky a můj kamarád Kolína, který stejně jako já, dojíždí do Prahy. Všichni jsme začali na nástupišti hodně nahlas nadávat a hezká paní průvodčí, která stála kousek od nás, na mě kývla.

„Měla jste pravdu, paní! Jelo vás do Kolína pět! A vám všem v informacích na Hlavním nádraží řekli, že v Kolíně stavíme!“

S úsměvem nám zamávala a naskočila do vlaku, který pokračoval dál...