Vybírači

Nedávno začal kontejnery u našeho dvanáctiposchoďového domu, prohlížet můj kamarád. Známe se čtyřicet let, často jsme se spolu zastavovali a smáli se stejným věcem a stejným vzpomínkám.

Když jsme se spolu u kontejnerů srazili poprvé, hlásil mi, že tam šel něco vyhodit, ale za pár dnů jsem si všimla, že se v kontejnerech přehrabuje, a jako na potvoru se mi několikrát stalo, že jsme se tam srazili. Možná si myslel, že vybíhám z domu, abych ho u kontejnerů „přistihla“, a přestal mi odpovídat na pozdrav. Ze dne na den! Dřív na mě volal, sotva mě uviděl, ale když proti němu jdu teď, dělá, že mě nevidí...

Když jsem nedávno vyhazovala pytel s odpadky, vynadal mi vybírač, který se právě šmrdolil u kontejnerů.
„To ty odpadky nemůžete rozdělit? Kdo se v tom má hrabat!“
Překvapeně jsem se zastavila. „Jak rozdělit?“
Mávl po mně rukou. „To byste nepochopila. Na to musíte mít cit!“

Jindy jsem pospíchala a narychlo jsem slupky z brambor zabalila do novin a balíček jsem vyhodila do kontejneru, který jiný vybírač právě pečlivě prohlížel. A taky mi vynadal.
„Ženská, to nemáte na pytlík? Teď jste mi to tady pěkně zaneřádila...“

Jindy jsem tam potkala vybírače, o kterém jsem do té doby nevěděla, že vybírač je. Sedával po ránu v parku a pil lahvové pivo. Začali jsme se zdravit, protože náš pes kolem něho šmejdil a on ho hladil.

„Hledám tašku,“ řekl mi omluvně, když jsem na něj u kontejneru natrefila poprvé a pak rychle odešel. Od té doby jsem ho tam viděla mockrát. Je na něm vidět, že se za své vybírání stydí, ale vybírá pořád.

Jeden čas chodil do našich kontejnerů vysoký mladší chlap. Pokud nebyl opilý, dalo se s ním mluvit. Také si chodil sedat do parku a tam vybíral z igelitové tašky zbytky jídla, které před chvíli z kontejnerů vyhrabal a dělil se se svým jezevčíkem.

„U vás v baráku bydlí bohatí, mladá paní,“ řekl mi jednou uznale.
„Jak jste na to přišel,“ zeptala jsem se ho a on pokýval hlavou.
„To byste koukala, co vyhazují! To bych jinde nenašel!“ A pak mi vyprávěl, jak jednou ráno našel na kontejneru položenou peněženku. „Prázdná nebyla! Ale nikde nikdo, nebylo komu ji vrátit, tak jsem si ji nechal.“

Tihle vybírači jsou takoví malí „zlatokopové“. Doufají, že někdo vyhodí něco, co vyhodit nechtěl.

Ale víte, kteří vybírači jsou podle mě nejhorší?
Ti, kteří zbytky plesnivého jídla z městských kontejnerů krmí prasata a slepice na vesnicích.
„Dávám to sousedovi u nás na dědině,“ vysvětlil mi jeden starý pán, který skoro nemohl uvézt kolo, ověšené deseti taškami, ze kterých vykukoval plesnivý chleba a pečivo.

Dobrou chuť, popřála jsem v duchu všem, kteří si možná i teď pochutnávají na zaručeně „domácích“ vajíčkách, kuřatech a zabijačce...