Z Tokia do Pardubic. Tak šly fotografie Pavla Šmída

Jeho snímky se řídí tím, že všichni na tomto světě žijeme jeden velký příběh a je jedno, v jakých kulisách se odehrává. „Myslím si, že divák, který na tu výstavu přijde, asi tu jemnou ironii, trochu humoru a půvabu ve fotografiích najde,“ říká Šmíd.

K nadšení z focení pomohlo otevření hranic

Fotografie se stala vášní Šmídova života až v jeho druhé polovině, tedy někdy v devadesátých letech: „Člověk se tehdy dostal k normálnímu fotoaparátu. Předtím to byla docela honička získat něco lepšího. Víc než o kvalitě fotoaparátu to ale bylo o tom, že se trochu otevřel svět. Moje snímky pocházejí většinou z cest.“

Kromě Afriky a Antarktidy byl prakticky na všech kontinentech. Tím pádem si odnesl mnoho zážitků. Zásadní cestu absolvoval po boku bývalého prezidenta Václava Havla do jižní Ameriky: „Tvořil jsem si svůj vlastní program. Václav Havel toho měl ve svém programu tolik, že kromě letadla s ním nebylo možné se setkat. Ale děkoval mi za dobře odvedenou práci, což jak jsem se dozvěděl, nebylo v jeho případě běžné. Vážím si toho…“¨

Pohled zvenčí pomáhá

Objektem Šmídova fotografického zájmu bývají lidé a jejich život. Kromě toho je také kurátorem Galerie města Pardubic: „Připravuji pokud možno atraktivní výstavy pro Pardubice a široké okolí. Vytipuji osoby, které by se mohly prezentovat. Musím je přesvědčit. Potom vybírám věci na výstavu-sám nebo s autorem, nachystám podklady pro katalog. Následně se už jenom modlím, aby to vyšlo, přišli lidé a líbilo se jim to. Někdy bývá taková činnost hodně časově náročná.“

Své vlastní výstavě ale Šmíd kurátora nedělal: „Jen jsem dodal materiál a ponechal jsem to na pracovnících muzea. Myslím si, že ten vhled zvenku je mnohem lepší. Někdy si autor stojí pevně na svém a některé věci pro něj důležité neopustí. Ten vstup zvenku ale bývá šťastný a je to taková pomoc pro autora.“