SERIÁL

1) U Chocně vyrostla baráková kolonie pro 22 tisíc uprchlíků

Sobotní úklid 10.6. 1916 v barákové kolonii v Choceňském Polsku
Předchozí díl
Následující díl

Po vypuknutí velké války očekávala monarchie tvrdé boje v Haliči a Bukovině, proto obyvatelstvo z těchto krajů dočasně přestěhovala do vnitrozemí. Nechala pro ně vybudovat provizorní kolonie, jednu také v samé blízkosti Chocně. A protože se v ní mluvilo převážně polsky, dostala tato baráková kolonie název Choceňské Polsko.

Kolonie měla kromě 38 baráků také svoji školu, nemocnici, poštu, kostel a časem také různé dílny a vlastní pekárnu.

Choceň byla rakousko-uherskými úřady vybrána pro svoji výhodnou polohu, leží na křižovatce dvou železničních tratí a také na okraji úrodného Polabí. Samotná Choceň měla tenkrát mezi 4 - 5 tisíci obyvatel, tedy téměř pětkrát méně než nově vzniklá kolonie.

Davy nuzných Poláků, kteří přijížděli často jen s ranečky, vzbuzovaly u starousedlíků hluboký soucit. Místní spolky i sama obec zpočátku pořádaly sbírky, aby jim příchod a život v kolonii usnadily.

PROVOLÁNÍ

V městě našem zřízen byl státní správou útulek pro bratry Poláky, které válečná litice vypudila z klidných domovů a z nichž přemnozí zachránivše holý život, ocitli se mezi námi, nemajíce toho nejnutnějšího, čím by se oděli.

Jsou mezi nimi neduživé stařenky a starci, s klidem vyčkávají poslední dny své pozemské pouti, jsou muži i ženy, kteří s bolem v oku pohlíží na své dítky, zbavené prádla, šatu i obuvi.

Třeba dosavadní naše oběti byly velké, nemůžeme tyto bratry ponechati bez pomoci.

Městská rada v Chocni obrací se s vřelou prosbou k veřejnosti, by každý dle sil svých, pomohl těm nešťastníkům.

Návštěvníci, kteří hodlají prohlédnouti si barákové město, zajisté neopomenou vzpomenouti dobrovolným milodarem těchto ubožáků.

Veškeré milodary, za něž šlechetným dárcům předem vzdáváme srdečné díky, odevzdati lze u městského úřadu v Chocni.

                                                                                                                      Z městské rady v Chocni, dne 30. října 1914.

  

Brzy ale soucit vystřídala zlost. Válečná léta nebyla snadná ani pro starousedlíky, když pak viděli obyvatele kolonie v hospodách a kořalnách, jak propíjejí dávky, které jim vyplácely rakousko-uherské úřady, jejich pohled na válečné běžence se změnil. 

Kolonie byla jen provizorně oplocena, měla vstupní bránu a jejím obyvatelům byly vydávány propustky. Běženci si nemohli sami hledat zaměstnání, jen nárazově si přivydělávali při sezónních pracích. 

Děti chodily do školy a škola byla využívána i pro učení praktických dovedností, například šití. Později vznikly v kolonii i dílny.

Švadlenská škola v Choceňském Polsku v září 1917

Přestože v kolonii byla nemocnice i karanténa, nepodařilo se zabránit rozšíření epidemií nemocí, tenkrát neléčitelných. Rozšířila se spála, spalničky i záškrt. Umíralo až padesát dětí denně. Mohly za to provizorní životní podmínky, nedostatečná hygiena i špatná strava. Takové bylo Choceňské Polsko! 

Více než 7 tisíc běženců se domů nevrátilo

Chocenští ze strachu před šířením epidemí zakázali pohřbívat mrtvé z kolonie na městském hřbitově a vyčlenili jim louku směrem na Běstovice, kde se dodnes říká Na Křepčích. Do hromadných jam bylo po dobu trvání kolonie pohřbeno přes 7 tisíc lidí. 

Kolonie koupila od Chocně pohřební furgon, který převážel mrtvé na hřbitov Na Křepčích

Kolonie si musela od Chocně koupit vlastní pohřební vůz, aby mohla rakve s mrtvými převážet. V době nejhorších epidemií bylo až 60 pohřbů denně.

Na Křepčích v hromadné jámě je pohřben i  první správce kolonie, vrchni komisař dr. Watters, který si přál i po smrti zůstat "mezi svými".

Hřbitov Na Křepčích, je tam pochováno více než 7 tisíc uprchlíků

Běženci žili v barákové kolonii do konce první světové války a poslední odjeli do svých předválečných domovů v prosinci roku 1918.

Poslechněte si poutavé vyprávění choceňského historika Michala Svatoše.