Zavšivený národ

Dlouhé vlasy
Dlouhé vlasy
0:00
/
0:00

Moje kamarádka mi vyprávěla o farmářském trhu a skončila u vší! „Představ si, že ta holka, oblečená jak na módní přehlídce, chodila mezi lidmi, sbírala si vši z krku a cvrnkala je mezi nás! Všichni jsme to viděli!“

Když mi tohle řekla, okamžitě jsem si vzpomněla na „své“ vši. Kolik mi tehdy bylo? Deset? Ano, deset. Bylo to tedy v roce 1960. Ve třídě se u jedné dívky objevily vši. Paní učitelka řekla před celou třídou, která dívka má vši, dokonce na ni ukázala a pak jsme si všichni museli zapsat do žákovské knížky, aby nám rodiče prohlédli vlasy, jestli nemáme vši.

Když zazvonil konec hodiny, kolem té dívky se okamžitě vytvořilo prázdno, protože všichni prchali s nelítostnými poznámkami ze třídy.

K šatnám šla ta nebožačka, širokou, prázdnou školní chodbou, sama. Moje sociální cítění, narozené se mnou ve stejný den, mě k ní přistrčilo, na něco jsem se jí zeptala a ona mi vděčně odpověděla. Šly jsme tedy do šatny spolu, povídaly si, a nakonec jsme společně vyšly i ze školy. Na rohu jsme se rozdělily, a každá jsme šly domů.

Protože celý život bydlíme ve stejné části Kolína, často se potkáváme. A celých těch skoro šedesát let se zdravíme a ona mi vždycky řekne strašně hezky ahoj, Irenko. A protože si pokaždé vzpomenu na to, o čem jsem vám teď vyprávěla, myslím si, že si na to při každém našem setkání vzpomene i ona.

Nicméně tato vzpomínka není o mých vších, protože si nevzpomínám, že bych je tehdy měla. Ale jako dneska před sebou vidím širokou, prázdnou školní chodbu, po které jdeme jenom my dvě a ze dveří ostatních tříd vykukují děti, které si s opovržením šeptají: „Vši, má vši, tamhleta má vši...“

Dneska se prý učitelka nesmí zmínit o tom, kdo konkrétně z dětí ve třídě vši má, i kdyby si vši udělaly cestičku od jeho lavice k tabuli. Prý by to dítě poškodilo.

„Vyzkoušeli jsme všechno možné, ale skoro nic nezabíralo,“ pokračovala ve svých litaniích na vši, moje kamarádka. „Až jednou mi sousedka poradila, abych na vši používala psí šampón. Tak jsem to zkusila a zabralo to. Moje tři děti chodí každé do jiné školy a odvšivujeme minimálně každý měsíc!

Jednou jsem přišla do lékárny a říkala jsem tam, jak si ta holka, na farmářském trhu, sbírala vši z krku a cvrnkala je mezi nás! A lékárnice se mě zeptala na její jméno. Odmítla jsem ho říct a ona se ušklíbla: „Vy si myslíte, že nevíme, kdo si tady kupuje přípravky proti vším?“ Naštvala jsem se.

„Milá paní, a vy si myslíte, že zrovna tahle holka něco proti těm svým vším dělá? Proti vším si ty vaše přípravky kupují blbci jako já! Blbci jako já, prohlíží svým dětem každý den hlavu. Ale těm, kteří ty vši roznáší, těm je to fuk!“

Do téhle lékárny jsem už nikdy nešla. A začala jsem kupovat psí šampóny. Osvědčily se. Můžu je podobně postiženým rodičům, klidně doporučit. Ale štve mě to. Jsme zavšivený národ. Za chvíli nám budou vši otáčet hlavami a my budeme pořád dělat, že se nic neděje? Nejde přece jenom o zavšivené hlavy našich dětí. Pro mě to znamená pokaždé všechno převléct a vyprat. Prala jsem dětem všechny jejich plyšové hračky! Týden je pokoj a pak zase přijde na řadu psí šampón a celý kolotoč začne znovu.“

Když jsme se rozloučily, a ona utíkala na autobus, chvíli jsem za ní koukala a pak... pak jsem se začala drbat na hlavě.