Žehličky, kachlová kamna a rukávky aneb teplo v dětství

V případě této mé vzpomínky na teplo v dětství, je vzpomínání velmi jednoduché. Na žehličky, kachlová kamna a rukávky, si totiž vzpomenu pokaždé, když je mi zima.

U nás doma se moc netopilo, ale teplo nám, dětem, bylo. Hlavně díky praktickým vynálezům rodičů. A babiččin vynález, ten moderní technika nevytlačila ani po více jak padesáti letech…

"Chcete nahřát žehličku," ptal se nás otec před spaním, a my s bratrem pokaždé přikývli. Vzal tedy dvě železné žehličky a položil je na pláty kuchyňských kamen. Když byly žehličky teplé, postavil je na dva kusy staré deky, sundal z nich držadla, a rozehřáté kusy železa, pečlivě zabalil do deky. My s bratrem zatím leželi pod studenou peřinou a čekali, až si budeme nohy zahřívat o tenhle úžasný balíček, teplý dlouho do noci.

Vlastně až v dospělosti, když mi byla občas zima, jsem si uvědomila, jak málo se u nás doma topilo a přesto nám zima nebyla. Kuchyňská kamna totiž vyhřála celý náš byt, který byl ve starém domě - a ve vysokých kachlových kamnech v obývací ložnici, se topilo jenom kolem Vánoc.

"Chcete nahřát peřinu," ptala se maminka mě a mých dvou bratrů, a nečekala na naše přikývnutí. Vzala první peřinu, rozložila ji na délku na vysoká kamna a zády se o ni opřela. Stála, oči zavřené, nechávala si prohřívat záda, a za chvíli na jednoho z nás hodila první, teplou peřinu, která byla stejně úžasná jako teplá žehlička, kterou nám do kusu staré deky, balil táta…

Pak maminka vzala druhou peřinu a třetí a já dodnes vidím její výraz teplé pohody, když se opřela o vysoká, zelená, kachlová kamna, s peřinou za svými zády.

Žehličky nám už dávno na kamnech nikdo nenahřívá, nejenom proto, že elektrické žehličky vystřídaly žehličky železné, které teď kralují se svými vrstevníky moždíři, na poličkách. Ani peřiny se nenahřívají o kachlová kamna, protože ústřední topení spolehlivě vyhřívá celý byt…

Toto dvojí „teplo v dětství“, železné žehličky a nahřívané peřiny, nepřežilo do současnosti, ale babiččin vynález tepla, o kterém vám povím do třetice, ten přežil víc jak půl století a zahřívá mě i dneska.

"Irenko, tenhle svetřík ti už spravovat nebudu," vytáhla babička z hromady prádla bleděmodrý svetr, ze kterého jsem ve svých sedmi letech vyrostla.
"Budu ho párat, ale ustřihnu ti z něj rukávy. A ty si je natáhneš pěkně na ruce, až si budeš večer číst."

A tak jsem si od toho dne, každý večer, než jsem otevřela knihu, nasadila rukávky od mého starého bleděmodrého svetříku, zastrkala pod ně rukávy od pyžama, a takhle, ruce v teple, jsem si v pohodě četla…

Když letos přišla nečekaně chladná rána, nepřekvapila mě, i když mám bundu se širokými rukávy, kterými nepříjemně táhne na ruce, což poznám hlavně na kolínském nástupišti, když čekám na vlak do Prahy, kterým jedu na zkoušku do Činoherního klubu…

Chladná rána mě nepřekvapí nikdy, protože mám zásobu ustřižených rukávů ze svetrů a mikin. Také stříhám chodidla od teplých podkolenek, a naposledy jsem ustřihla i chodidla u silných punčochových kalhot, které jsem nikdy nenosila, protože v nich vypadám jako těhotná housenka.

Ustřižené zbytky podkolenek, punčochových kalhot, ale hlavně ustřižené rukávy ze starých svetrů a vytahaných mikin, pečlivě schovávám, a stačí mi kdykoli sáhnout do skříně, vybrat si barevně vhodné rukávky, ty si natáhnout na ruce, jejich horní konec zastrčit pod rukávy mikin a triček a jedinečný model je na světě. A v podobném modelu jsem jela do Činoherního klubu i před několika dny.

V kupé jsem se sešla s kamarádem Petrem, redaktorem internetového časopisu, a protože byl vagon příjemně vytopený, rukávky jsem si stáhla. Večer mi přišla esemeska.

"Mám tvoje rukávky," psal mi Petr. "Zapomněla jsi je ve vlaku.“ Nevidíme se často, jezdíme do Prahy v různou dobu, a když jsem si představila, jak nosí moje rukávky v tašce týden, měsíc, dva, smutně jsem se s nimi rozloučila.

"Jsi hodný, ale vyhoď je, ustřihla jsem je z punčochových kalhot. Ustřihnu si jiné."
A to jsem také udělala…