Ireno, pojď sem! A dej mi pár facek!

Jeho zavolání předcházelo půlhodinové hledání klíčů, které jsem mu hledat nepomáhala, protože když přišel, odemkl si, to znamená, že klíče měl a teď jsou někde v bytě. Půl hodiny je hledal, nadával, nadával a hledal.

„Ireno, pojď sem! A dej mi pár facek," ozvalo se znovu. „Zasloužím si je! Už jsem je našel! Dej mi pár facek," pobízel mě k akci, já si před něho stoupla a vlepila mu nádhernou facku přes celou levou tvář. Druhou facku jsem mu dát nestačila, protože překvapeně vyjekl, chytil se za tvář a ustoupil ode mě do bezpečné vzdálenosti.

„Cooo...?! Co děláš?!"

„Chtěl jsi dát pár facek! Ještě ti mám dát jednu!"

„Ale to se přece jenom tak říká! Pár facek?! Au... tys mi dala facku?!"

Překvapeně na mě koukal a mnul si levou tvář. A mě svrběla levá ruka, která čekala, že mu vlepí druhou facku na pravou tvář!

„Pár facek jsou dvě facky! Třikrát jsi na mě volal, abych přišla a dala ti pár facek! Za trest, že sis zašantročil klíče a půl hodiny jsi je hledal!"

„Já jsem ale nečekal, že... to se přece říká... jdu zavolat Ritě, že mě mlátíš!"

Zasmála jsem se. Jak znám naši dceru, řekne mu. „Škoda rány, která padne vedle!"

„Ty se směješ?! Ty mě málem zmrzačíš a směješ se tomu?!"

„Sám sis o to řekl! A několikrát! Ireno, pojď sem! A dej mi pár facek!"

„Ale já jsem nevěděl, že to opravdu uděláš?!"

Vrátila jsem se k počítači, kam za mnou za chvíli přišel.

„Mám pracovní schůzku. Můžu tam jít takhle?"

Podívala jsem se, jak je oblečený a přikývla jsem.

„Ale je tam chladno! Vem si nějakou bundu."

„Já nemyslím oblečení! Myslím tu napuchlou tvář! Je to vidět?"

„Ne. Nemáš nic napuchlýho. Spíš bych řekla, že máš levou tvář proláklou. Od tý facky. Chtělo by to opravdu ještě jednu na druhou tvář!"

„Kdybych věděl, že umíš takhle dávat facky, tak bych to nikdy neřekl!"

„No vidíš. Jsme spolu čtyřicet pět let a pořád tě překvapuju. Kdo to má?"