Tak nevím. Balil mě, nebo nebalil?

Podívala jsem se, koho z mých přátel mají v přátelích oni, a když tam měli známé firmy, které odkliknou přátelství každému, z koho se pak vyklube úchyl, rovnou jsem je odmítala. 

Někdy jsem ale jejich přátelství ze zvědavosti přijala, i když jsem věděla na 99%, že ho budu vzápětí rušit. Jako třeba ta milá dívka, kterou jsem přijala mezi své přátele, i když jsem věděla, že... ale popořádku! A pozor! Upozorňuju vás, moji milí posluchači, že se právě teď vracíme do roku 2020! Vracíme se do covidu!

Na Facebooku mě tehdy požádala o přátelství milá dívka, já její žádost přijala, a představte si, okamžitě mi od ní přišla fotografie malého penisu, který vykukoval ze šuplíku a u toho byl text: „Líbí se ti?"

Tak jsem jí napsala, že jsem tušila, že se z ní něco takového vyklube, a že se s ní loučím! Ještě mi stačila napsat: „A co se děje? Nerozumím!", ale to už z mých přátel vyjela jako namydlená a pro jistotu jsem ji ještě zablokovala!

Druhý den jsem přijala přátelství sympatického chlápka, který mi nebyl ničím podezřelý! Absolutně ničím. A já vám nevím. Balil mě, nebo nebalil? Posuďte sami.

„Příjemný večer," napsal mi Jan.

„Díky, Jane, za nabídku přátelství. I vám přeju příjemný večer," odpověděla jsem.

Jan: „Moc děkuji. Budeme se modlit, aby se konečně už vše otevřelo a děti šly zase do školy. Jsou chudáci, pořád doma. Děkuji ještě jednou. Krásný večer." 

Já odpověděla: „Souhlasím. Děti jsou chudáci."

Jan se zaradoval. „Díky za souhlas. Už jsem myslel, že mám jenom já takový názor. Děkuji."

Já odpověděla: „Nene. Nejsou chudáci jenom děti, možná větší chudáci jsou jejich rodiče. Je to krutý zářez do obyčejného života, na který jsme byli všichni zvyklí. Takže, vydržte!"

Jan odpověděl: „Já určitě vydržím. Horší je to s ženskýma. Ale máte super fotky! Vypadáte tam báječně."

„Ale jo... na sedmdesát to ještě ujde," odepsala jsem, ale Jan nesouhlasil. „Vypadáte na padesát! To ty mladý vypadají katastrofálně! Kam se na vás hrabou!" 

S povzdechem jsem mu odepsala: „Jane, ale nebudete mě balit, že ne?"

„Ne, nebudu," bránil se. „Psaním se nic nezkazí, nebo jo?"

Souhlasila jsem. Psaním se nezkazí nic, ale nemám na tyhle řeči čas.

Jan: „Neurazil jsem Vás?"

Já: „Vůbec ne, proboha. Jsem u divadla od osmnácti let, snesu toho dost!"

Jan: „To je krásný, tak dlouho u divadla! Takže jste si tam užila dost! Já byl jako ostraha v divadle na brigádě a bylo to super!"

Já: „Já si ale divadlo užívám pořád. Nic o mně nevíte. Proč jste mě žádal o přátelství? Já žádám o přátelství jenom ty lidi, které znám."

Jan: „Jste sympatická, tak jsem to zkusil. Nic v úmyslu nemám. Přeji Vám příjemný večer a dobrou noc. Jsem rád, že jsme si takhle psali. Díky a dobrou noc."

No... a už se mi neozval. Tak nevím. Balil mě, nebo nebalil?