Znáte Stromoucha? Objevíte ho jen jednou v roce

1. říjen 2017
Hradební zeď a vstup do areálu hradu

Každý hrad má své ochránce. O zříceninu hradu Lanšperk se stará nejen parta nadšenců, ale také tajemný skřítek. Každý rok ho hledají stovky lidí.

Hrad Lanpšerk je dominantou stejnojmenné obce, která se nachází asi sedm kilometrů od Ústí nad Orlicí, na půl cesty směrem k Letohradu. I když ze středověkého hradu zůstala jen zřícenina, jeho příběhy a legendy se neztratily. Především díky Sboru pro záchranu hradu Lanšperka.

Romantická zřícenina

Hrad Lanšperk, přesněji, jeho obvodové hradby, působí mohutným dojmem. Až ve středu hradního areálu ale v podstatě zjistíte, že z někdejšího paláce a obytných budov se vlastně nezachovalo téměř nic. Zub času totiž na Lanšperku začal mocně pracovat vlastně už v šestnáctém století. O osudy a podobu areálu hradu, jehož vlastníkem je obec Dolní Dobrouč, se před lety začali zajímat čtyři spolužáci ústeckoorlického gymnázia.

Pohled ze zříceniny hradu Lanšperk na stejnojmennou obci

Radim Dušek, Libor Kubišta, Eva Biedrmanová a Eva Vaňková v roce 1992 založili Sbor pro záchranu hradu Lanšperka a spolu s dalšími nadšenci se starají také o kulturní a turistické akce, spojené s hradem. Každou první březnovou sobotu Sbor pořádá oblíbený turistický pochod Hledání Stromoucha. Vyšla také kniha Pohádky lanšperského panství, inspirovaná pověstmi o někdejších pánech, rychtářích i lidech z podhradí. A tak se dozvíte, že když budete vnímaví, můžete se na hradě setkat s dobrým patronem a ochráncem Lanšperku, skřítkem Stromouchem, který má místo hlavy korunu stromu.

Lanšperk - Landesberg

Lanšperk byl kdysi centrem velkého panství, kromě desítek vesnic k němu patřil také Lanškroun, Česká Třebová, Ústí i Jablonné nad Orlicí. Hrad nechal vybudovat Přemysl Otakar II. Ještě ve třináctém století král Václav II. Lanšperk daroval Závišovi z Falkenštejna, po jeho smrti ale hrad i panství putovaly do rukou Zbraslavského kláštera.

Pohled na hrad z obce Lanšperk

Do dějin hradu Lanšperk vstoupily husitské války, rozkvětu se ale dočkal za Kostků z Postupic a Pernštejnů. Po té, co se ale správním centrem panství stal zámek v Lanškrouně, význam Lanšperku postupně upadá. V první polovině sedmnáctého století se o hradě píše už jako o zpustlém sídle.

Bezejmenný soused a dobře utajený hrad

Asi 650 metrů jihozápadně od hradu Lanšperk se kdysi nacházel středověký hrádek. O jeho existenci se téměř nevědělo. Podrobnější informace přinesl před necelými deseti lety archeologický průzkum. Písemné zmínky o hrádku totiž chybí. Archeologové pod vedením Davida Vícha z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě v místě někdejšího hradního areálu a v předpolí hrádku našli středověkou keramiku, kovové artefakty a potvrdili i přítomnost vojenské posádky, stejně jako řemeslníků. Výzkum hrádku, který vznikl pravděpodobně na přelomu 13. a 14. století, tedy o něco později než Lanšperk, ale komplikovala ta skutečnost, že se hrádek už v minulosti stal magnetem pro hledače pokladů s detektory kovů, kteří skryté místo v lese v podstatě vyrabovali.

Bernard Dušek za uzdravení děkoval dvakrát

Na okraji lesa, asi dva kilometry z centra Dolní Dobrouče, stojí honosná poutní kaple. V roce 1866 ji nechal vybudovat Bernard Dušek. Kaple vděčí za svůj vznik patronce Panně Marii. Když totiž Bernard Dušek onemocněl a jeho léčba byla neúspěšná, slíbil, že k její cti vybuduje kapličku. U lesní studánky nechal postavit sloup se sochou Panny Marie. Onemocněl ale znovu. Když pak ve snu uslyšel hlas Panny Marie: „Tys nesplnil, co jsi slíbil,“ Bernard Dušek rychle začal stavět slíbenou kapli.

Studánka a místo pro odpočinek u Horákovy kaple

V úpravách interiéru pokračoval také Jan Dušek, Bernardův syn. A protože učil děti v různých obcích Orlických hor, začalo se mu říkat Horák. Rodině Duškových tato přezdívka zůstala dodnes. K Horákově kapli se váže několik pověstí, je to poměrně známé poutní místo. Lidé si sem často přicházejí pro vodu ze studánky a v kapli se pořádají i svatby.

Z Hnátnice až do Tasmánie

Nedaleko Lanšperku se nachází obec Hnátnice. Od letošního roku tamní školu zdobí nová pamětní deska. Připomíná příběh hnátnického rodáka Milana Vyhnálka, který vybudoval největší sýrařskou firmu na jižní polokouli, v australské Tasmánii. Milan Vyhnálek se narodil v roce 1925 a měl převzít rodinný statek. Jeho snem ale bylo sýrařství, a to se mu podařilo i vystudovat.

Pamětní deska na škole v Hnátnici připomíná příběh rodáka Milana Vyhnálka

V roce 1948 Milan Vyhnálek emigroval do Německa a odtud pokračoval do Austrálie, kde se živil jako dřevorubec, stavař nebo prodavač aut. Sen o vybudování mlékárenské a sýrařské firmy ale Milan Vyhnálek neopustil a začal ji postupně budovat. Australskému trhu nabízel sýry, které tamní lidé dosud nepoznali. Vyhnálkova společnost Lactos ale dodávala sýry i do Japonska nebo USA.

Milan Vyhnálek ale nikdy nezapomněl na rodnou Hnátnici. Už od 80. let minulého století finančně podporoval místní spolky, nechal opravit křížovou cestu nebo odlít zvony do hnátnického kostela. Milan Vyhnálek se ve svých osmdesáti letech vrátil do rodného kraje, zemřel v roce 2013 v Ústí nad Orlicí.