Zpravodaj Martin Dorazín: První pocit, když to začalo? Že se Putin zbláznil

Kde jsem vás zastihla, Martine?

Já jsem teď v Dnipru, kde stále působím, kde mám takovou základnu už od konce února minulého roku. Takže vás zdravím z Dnipra. Bývalého Dněpropetrovska, kdyby se někteří ze starších posluchačů neorientovali, tak toto významné ukrajinské město určitě budou znát.

Z českých novinářů trávíte na Ukrajině asi nejvíce času?

Já si myslím, že když to spočítám dohromady od našeho příjezdu s fotografkou Ivou Zímovou v lednu roku 2022, tak jsem tady asi společně s Ivou nejdéle. Nejsem tady celý čas, odskakoval jsem si do Prahy a na dovolenou, kterou si musíme vybrat v práci. Když to tak vezmu, tak jsem asi nejdéle sloužící český i slovenský novinář, protože pracuju i pro slovenská média. Máme spolupráci se slovenským rozhlasem, je to vlastně naše sesterská organizace.

Martin Dorazín

Oceněný novinář ošlehaný válečnými konflikty vystudoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. V Rusku pak společenské vědy. Od roku 1990 pracuje v Českém rozhlase doteď jen s malou přestávkou, kdy byl od roku 1998 šest let v České televizi. V roce 2009 získal Cenu Karla Kyncla za zahraničně-politické zpravodajství a publicistiku. V roce 2016 Cenu Karla Havlíčka Borovského za objektivitu a výjimečnou formu zpravodajství z válečných konfliktů a krizových oblastí. Letos v únoru do sbírky přibyla zmiňovaná Cena Ferdinanda Peroutky.

V souvislosti se znalostí té problematiky, sledujete ji více než třicet let, věděl jste, že ten konflikt je neodvratný? A troufl jste si to říct nahlas?

My jsme si nemysleli, že bude mít až tak šílený rozsah, jaký nabral velmi rychle. Uvědomoval jsem si, že tady člověk zůstane ne měsíce, ale možná roky, což se potvrzuje. Bylo asi správným rozhodnutím Českého rozhlasu, že jsme tady zřídili ten stálý post zpravodaje. I když to zní divně v podmínkách války, tak se těším, že tady strávím zase několik let.

Ten samotný moment, kdy to začalo. Jak jste se to dozvěděl?

Já jsem se to dozvěděl z Prahy, protože to bylo v noci. Nás samozřejmě probudila jednak ta kanonáda, která začala kolem páté ráno v Mariupolu, snad nejděsivějším místě na Ukrajině, ve kterém se mohl člověk v té době nacházet. Ten první pocit byl takový, že se Putin zbláznil. Druhý se ozval pud sebezáchovy.

My jsme s Ivou a s kolegy z Turecka a z Británie seděli na chodbě a neviděli jsme, kam máme odjet. Na východ do Ruska to nešlo, to bychom se dostali přímo do palby. Z druhé strany z jihu je moře. Potom postupovali Rusové z Krymu ze západu. Jediná úniková cesta zbývala severozápadně, ale nikdo nevěděl, jak ta cesta je bezpečná a proč bychom měli odjet, protože tam mohlo být ještě hůř.

Ukrajinští kamarádi nám říkali: „Zůstaňte zatím tady. Ve městě jste v bezpečí víc, než byste byli někde na cestě v poli. Nevíte, co se tam může stát, kde jsou miny, jestli už to tam nezabrali Rusové.“ Pár dní jsme vyčkali v Mariupolu a 27. února jsem říkal, že nás tam nic dobrého nečeká a že kdo chce, tak může nasednout do auta se mnou a odjet. Bylo to asi životně správné rozhodnutí, protože o den později už na té poslední silnici z Mariupolu byli Rusové a už tam byly ty prohlídky. Jeli jsme a ani jsme nevěděli kam.

Jak při své práci válečného zpravodaje odpočíváte, abyste načerpal energii?

Ona ta realita je trošku jiná, než to vidí člověk, který sleduje televizi, kde vidí sestřih těch nejhorších obrázků. Není to tak po celé zemi. Je to záležitost teď těch válečných front, ale i ve městech, když je nějaký raketový nebo dronový útok, tak je celá země v ohrožení, ale jsou tady místa, která žijí svým normálním životem až na ty časté poplachy. Města žijí, lidi chodí do práce, odpočívají, jsou tady kina, začne brzy léto, takže se budu chodit opalovat tady na pláž. Lidi se baví.

Ta země tím dává také najevo, že není poražená, není tady pocit poraženectví. My se scházíme, posloucháme muziku. Je to pro nás pro všechny taková terapie, protože sedět a být v depresi by nikomu nepomohlo, bylo by to ještě horší. Takže se tady všichni nějak udržujeme navzájem v takovém relativně normálním duchu.

Avdijivka. Martin Dorazín posílá z Ukrajiny neveselé obrázky a reportáže. Ale také příhody lidského odhodlání|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Minulý týden tady byl Jan Pokorný: „Martine, mě zajímá jedna věc, na kterou jsem se tě v těch našich rozhovorech při přípravě podcastové série nezeptal. To není první, kde jsi a kde je nějaký konflikt. Přemýšlíš někdy o tom, jak je možné po těch zkušenostech, které lidstvo má, že se zase objeví nějaký člověk, který dá jiným lidem povel, aby zabíjeli jiné lidi? Jak se na to díváš?

To je otázka, která mě taky často napadá. Napadá asi každého, kdo v této situaci je. Bohužel to není první ani poslední válka. Lidstvo s válkami žije vlastně celou svoji historii a bude s nimi nadále. Je to taková smutná realita. Musíme s tím nějakým způsobem počítat.

Já vždycky hledám nějaké optimističtější východisko – být v tom správném spolku, najít si správné partnery v zemích s podobnou kulturou, snažit se spory urovnávat diplomatickou cestou, což ne vždycky jde, ale také se jednoznačně se postavit agresi, násilí a imperiálním choutkám. Jakmile se toto nezničí v zárodku, tato válka na Ukrajině to dokazuje, tak je to jenom horší. Je třeba si navzájem pomáhat, nezalézt do vlastního státního pelíšku a tam říkat, že to není naše záležitost. Zvlášť, když ta válka je v Evropě.

Jak pozná, kdy jeho práce pomáhá, a kdy může škodit? Jak ho napadlo studovat společenské vědy v Rusku? Poslechněte si celý rozhovor s Martinem Dorazínem.