Rozhlas má hezčí obrázky než televize, směje se moderátor Jan Pokorný
18. května uplyne 100 let od zahájení pravidelného rozhlasového vysílání. Připomenout si technologie i důležité okamžiky naší historie, u které rozhlas byl a často hrál velmi důležitou roli, můžete v Národním technickém muzeu na výstavě, která se jmenuje „100 let je jen začátek“. Když jsem přemýšlela, kdo je pro mě rozhlasák, byla volba jasná. Mým hostem je tak novinář a moderátor Jan Pokorný.
V Československém rozhlase pracuje od roku 1984. Když rozhlas slavil 90. narozeniny, vedl společně s Lucií Výbornou během 48 hodin nepřetržitě rozhovory s 90 osobnostmi. Ten rekord o rok později společně překonali, za 52 hodin zvládli 100 hostů.
Jan Pokorný se narodil v Praze. Po hořovickém gymnáziu vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. V rozhlase moderoval Dobré jitro, byl ředitelem Radiožurnálu, šéfredaktorem a také ředitelem Zpravodajství. V roce 2010 působil jako zahraniční zpravodaj ve Francii. Je to 21 let, co získal Cenu Karla Havlíčka Borovského, tedy nejvyšší ocenění za novinářskou a publicistickou práci.
Mám to správně, když vás mám ve škatulce rozhlasák?
Máte to naprosto správně. Já si myslím, že od té doby, co se pro mě práce v rozhlase už nestala prací, ale způsobem života, tak jsem rozhlasák stejně jako desítky nebo možná stovky dalších kolegyň a kolegů, protože tomu rádiu propadnout je velice snadné.
Dva ze tří vašich synů v rozhlase také pracují. Jak se vám poslouchá, když Štěpán vysílá?
Mně se o tomto těžko mluví. Já jsem je tam nenutil, neříkal jsem jim: „Pojďte dělat do rádia, tam je pohoda.“ Jsou to děti člověka, který tam příští rok bude 40 let, takže pokud se u nás doma o něčem mluvilo a já se toho aktivně zúčastnil, tak jsme mluvili o rádiu. Nakonec se tam objevili a já jsem říkal: „Hele, kluci fajn, ale pochopte, že jste od toho Pokorného a že teda nějaké vaše drobné pochybení bude stokrát zveličené.“ Narovinu musím říct, že ne ze všemi jsme kamarádi. Musím říct, že když poslouchám Štěpána, tak mám radost, ale když něco neudělá úplně na 120 procent, tak jsem nepříjemný. Proto se mi o tom těžko mluví, protože nechci být nepříjemný.
V rozhlase i pauza hraje.
Vy říkáte, že budoucnost rádia je v obrázcích a taky, že rádio se liší od televize v tom, že má hezčí obrázky. To platí pořád?
No, jasně. To platí pořád, i když už i to rádio má obrázky. Ono to obojí znamená, že půvab rádia je v tom, že pracuje s posluchačovou představivostí, imaginací. Pokud moderátor, který dělá četbu, dělá nějakou rozhlasovou hru, sportovní reportér, má natolik bohatou slovní zásobu, natolik štěpná přirovnání, tak dokáže přinést posluchači ty obrázky a nechá na něm, aby on podle své vlastní empirie si je ve své hlavě zpracoval, zavřel oči a viděl hokej, poslouchal Hajaju a představoval si prince, jak tam někde šermuje. To je úžasný a neuvěřitelný dar rádia.
Vy si pamatujete dobu, kdy se nahrávalo na pásky, stříhalo ručně. Je něco z té doby, co by bylo fajn, kdybychom uměli i dnes?
Já jsem si na to vzpomněl zrovna včera, protože můj rozhlasový učitel Karel Mastný mi volal a říkal: „Mladý chlapče,“ to mi říká pořád i v těch mých 62 letech, „mám tady ještě tu střihačku, pamatuješ starý Janseny? Já to mám doma a já bych ti to chtěl dát.“ Je to střihačka z 50. let a je to těžké jako hrom. Já jsem si zavzpomínal na to, jak jsme stříhali na páscích. Protože se šetřil materiál, tak už u natáčení jsme byli co nejpřesnější. Potom jsme nezrychlovali. Dneska, když si to dáte do našeho audiosystému, tak někdo, kdo se chce vejít do stanovené stopáže 42 vteřin, tak z vás udělá člověka, který nemá plíce, protože nedýchá, vystřihá všechny nádechy, tím se to o něco zkrátí, ale je to nepřirozené. Ty pásky nás učily přirozenosti. V tom rádiu je přece hezké, když je chviličku ticho. Musí to být chvíli, jinak vám zvukař tu kliku sjede a pustí písničku, protože si myslí, že jste zapomněl nebo umřel. Ale i pauza hraje.
Umíte si představit, jak bude za 50 let nebo dalších 100 let vypadat rozhlas? Jak byste si přál, aby vypadal?
Vůbec si to neumím představit. Přeju si, aby to médium jako takové zůstalo zachováno, protože si myslím, že si to jednak zaslouží a jednak bude mít svoji roli, ať už to bude vypadat jakkoliv. Já opravdu nevím, co s námi udělá umělá inteligence. Určitě nahradí část novinářů, nahradí pravděpodobně část advokátů, koncipientů, překladatelů, jestli to půjde takto dál. Doufám, že tady za těch 50 let nebude sedět ona.
S jakou představou o novinařině šel studovat? Jaké byly jeho začátky v rozhlase? Jaké projekty chystají v rozhlase? A jaké budou oslavy 100. výročí? Poslechněte si celý pořad.
Související
-
Ředitel Radioservisu: Jan Petránek byl neobyčejný vypravěč, jeho kniha je bestseller
Loni na podzim vyšla Českému rozhlasu knížka Záletů, vydal ji Radioservis, tedy vydavatelství Českého rozhlasu. Mým hostem je Radim Kolek, ředitel Radioservisu.
-
Při své první službě jsem vypadala, jako když se na mě řítí rozjetý rychlík, vzpomíná Marie Tomsová
Vídat jste ji mohli pomalu 20 let na obrazovkách Československé a poté České televize a je to více než 25 let, co z televize odešla. Hostem Záletů je Marie Tomsová.
-
Největší strach v emigraci? Byl z veverky, vzpomíná novinářka Lída Rakušanová
Její hlas nám pomáhal přežít normalizaci. Poslouchali jsme ji na vlnách Svobodné Evropy. Z exilu domů se mohla vrátit až po listopadu 1989.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.