Na Ukrajině ho trefily šrapnely z granátu. Přesto jde Čech do války znovu

„Důvodů bylo víc, ale přímo v Čechách nemám rodinu a zároveň jsem měl výcvik z aktivních záloh. Byl jsem tedy připravený a připadalo mi to smysluplné. Moji příbuzní žili v Pardubickém kraji, kde byl za druhé světové války silný odboj. Vždycky jsem vzhlížel ke Gabčíkovi, Kubišovi. Obdivoval jsem je. Zlu se má člověk postavit i za cenu, že ztratí kontrolu nad tím, jak to s ním dopadne. Jenom věří tomu, že dělá správnou věc,“ říká.

Seberete se a jedete?

Česká legislativa zapovídá účast v armádě cizí země. V tomto případě ale premiér s prezidentem krátce po začátku války slibovali bojovníkům za Ukrajinu beztrestnost abolicí. Švrčinovu aktivitu navíc hlava státu posvětila. „Člověk překročí hranice, prokáže vojenskou zkušenost a stává se dobrovolnou součástí nějaké jednotky. Asi měsíc jsme se s ní secvičovali. Na začátku září jsme se v druhé vlně připojili k ukrajinské protiofenzivě.“

Ukrajinští vojáci v zákopech|foto:Vadim Ghirda, AP / ČTK

Švrčina si pochvaloval třeba výcvik první pomoci. „V tom je ukrajinská armáda opravdu profesionální. Každý voják dostal přilbu, neprůstřelnou vestu, dvě sumky na zásobníky, lékárničku. Ale člověk pracuje v blátě, za každého počasí, v zimě, takže další věci na zvýšení pohodlí si musí přivézt sám.“

Štěstí v neštěstí

Dobrovolník potvrzuje, že válka je jako ruleta: „Neustále tam létají dělostřelecké granáty. K mému zranění došlo poté, kdy jsme slyšeli přilétávající dron. Naše družstvo se šlo schovat do remízku, aby bylo aspoň trochu kryté zelení. Po výbuchu se ukázalo, že jeden kamarád měl v nohách zamotaný drátek, kterým pravděpodobně nastražený granát odpálil.“

A popis pokračuje: „Měl jsem velké štěstí, že jeden šrapnel z granátu mě trefil do třísel, ale netrefil ani kost anebo hlavní tepnu. Druhý šrapnel proletěl paží. Kvůli škrtidlu došlo k poškození nervu. První týdny jsem ani nemohl hýbat prsty na ruce.“

Když Švrčinu převáželi sanitkou do nemocnice, připadal si nepatřičně. „Najednou jsem byl v teple, v suchu, ležel jsem, nemusel jsem nic dělat. V nemocnici už ale člověk vidí tu tvář války. Když odcházíte z bojiště, procházíte několika stupni. Od polní nemocnice přes spádovou až po tu charkovskou, kde mi udělali kompletní vyšetření. Intenzivně jsem vnímal, že dvě hodiny ode mě jsou kamarádi, kteří denně chodí do míst, kde se lidé zabíjejí a mrzačí.“

Černý humor

Dalšího Čecha potkal Milan Švrčina v nemocnici. „Jemu chyběla noha a mně plandalo zápěstí. Říkal mi, že je zámečník a na práci potřebuje dvě ruce. Já jsem mu zase říkal, že ke své práci učitele potřebuju jenom jednu ruku, abych mohl psát na tabuli. Konstatovali jsme, že zranění jsou rozdělená spravedlivě a že se oba uživíme. Sranda musí být za všech podmínek.“

Český bojovník po zásahu šrapnely skončil v nemocnici v Charkově|foto:Profimedia

Přímý účastník bojů má dojem, že se o válce mluví dost abstraktně. „V médiích jsou obecné zprávy typu frontová linie se nehýbe. Ale cena za to je vysoká. Jsou za tím konkrétní lidé, kteří válku zažívají. Dřív jsem si kolikrát kladl otázku, jestli bychom se měli bránit. Svým rozhodnutím jsem odpověděl.“

Na Ukrajinu se vrací v pátek. „Země mi obrovsky přirostla k srdci. Místo do bojové jednotky tentokrát zamířím do oblasti logistiky. Od té doby, co jsem se vrátil, tak s kamarády organizujeme sbírku pod záštitou neziskových organizací. Kdyby náhodou někdo chtěl poslat elektrocentrálu, generátor, tak ještě máme v dodávce místo. Může se ozvat.“