A nejsou němí?

restaurace, oběd, porce, jídlo
restaurace, oběd, porce, jídlo
0:00
/
0:00

Každý, kdo byl někdy v lázních, mi potvrdí, že se v lázních navazují přátelství někdy i na celý život. Například v lázeňské jídelně.

V lázních se chodí jíst třikrát za den. Snídaně, oběd, večeře. V průměru tedy strávíme u každého jídla půl hodiny, což je hodinu a půl za den! Za čtyři týdny to je čtyřicet dva hodin a to jsou skoro dva dny!

Nedivím se, že se v lázeňských jídelnách uzavírají přátelství, která někdy vydrží i několik let. Například já jsem s některými „od stolu“, v kontaktu i po dvaceti letech.

Jednou jsem přijela do lázní ve čtvrtek a dostala jsem místo u stolu, kde seděla

knihovnice Stáňa z Českých Budějovic, která mě poznala ještě dřív, než jsem se představila, uklízečka Anička z Poruby a nehtová vizážistka Zdena z Pardubic.

Anička se Zdenou nám v pondělí odjely domů, my se Stáňou osiřely a obě jsme se těšily, koho nového nám dají ke stolu. Ano, těšily jsme se, protože, jak jsem už řekla, v jídelně trávíme denně hodinu a půl, a tak jsme byly zvědavé, s kým je budeme trávit.

Už při obědě byly v pouzdře s kartičkami, na kterých si objednáváme, co chceme k jídlu, přidané dvě nové kartičky. Přečetly jsme si jména a bylo nám jasné, že to jsou manželé, a když přišli večer ke stolu, s úsměvem jsme je pozdravily a představily jsme se a čekaly jsme, že se nám představí také.

No… nejenom, že se nepředstavili, ale oni nám ani neodpověděli na pozdrav. Sedli si a mlčeli. Když nám za chvíli servírka přinesla jídlo, popřály jsme našim novým sousedům, dobrou chuť. Neodpověděli. Když jsme se Stáňou odcházely od stolu, řekly jsme na shledanou a zase nic.

Totéž se opakovalo druhý den při snídani, a když jsem to dopoledne říkala jedné sestřičce, zeptala se mě, jestli nejsou němí. Ne, němí opravdu nebyli, mezi sebou mluvili!

Všichni u stolů kolem nás si toho všimli a uzavírali sázky, kdy se naši Němí rozmluví, ale kdepak. Němí nemluvili a nemluvili.

Pak přišel den, kdy měla Stáňa odjet domů, a sousedé u vedlejšího stolu mi navrhli, abych si přesedla k nim, že se u nich jedno místo uvolní. Domluvila jsem se tedy s Dášenkou, šéfovou jídelny, která o Němých už také věděla své - nikdy totiž personálu za nic nepoděkovali, a ta moji kartičku druhý den po snídani, přendala k vedlejšímu stolu, já si tam šla v poledne sednout a poprvé jsem uslyšela Němého promluvit.

„Nekoukej tam, pozorují násss,“ zasyčel, když se Němá překvapeně otočila, kam jdu. Tím by příběh Němých mohl skončit, ale neskončil. Má dramatické pokračování!

Večer k nim servírka posadila asi pětašedesátiletou, elegantní paní, která jen dosedla, mluvila a mluvila! A stal se zázrak! Němí začali mluvit také! Po večeři, když Němí odešli z jídelny, jsme se všichni čtyři od našeho stolu vrhli k té kouzelnici a ptali se jí, čím Němé rozmluvila.

No jo... no... neměli jsme to dělat, opravdu ne!

Kouzelnice začala nadšeně mluvit a během následující hodiny nepřestala mluvit ani na vteřinu! Šla s námi do restaurace, kde na nás čekali kamarádi, představila se jako Zuzana, nám i jim začala tykat, neustále mluvila o všem možném, nikoho nepustila ke slovu, a v tom vodopádu slov jsme se dozvěděli, že je v lázních s psychickými problémy, že by potřebovala tlačítko, které by ji vypnulo, aby nemluvila, ale protože tlačítko nechala doma, musí mluvit a mluvit, a že se omlouvá, jestli to někomu vadí, ale ona má nemoc z povolání a prostě mluvit musí!!!

Alena, prodavačka ze Znojma, to vzdala první. Při odchodu vypadala, že se jí chce zvracet - později nám potvrdila, že se jí opravdu zvracet chtělo.

Majka, bytelná Moravanka z Uherského Hradiště, seděla jako uhranutá a odpotácela se chvíli po Aleně. I jí se udělalo špatně.

My, co jsme zbyli, jsme se zachránili útěkem do výtahu.

Druhý den při snídani Zuzana u stolu u Němých, opět mluvila a mluvila, a když jsme si představili, že s ní Němí stráví hodinu a půl denně, všichni jsme je trochu litovali.

Ale opravdu jenom trochu.