Výstraha deváťákům

Dojíždím z Kolína do Prahy od května 1994. A věřte mi, že v devadesátkách jezdily děti ze základních škol na výlety do Prahy, v červnu! Ano! Pouze v červnu!

Když už bylo vysvědčení skoro napsané, školy své žáky nahnaly do vlaků a hurá do Prahy!  Ale posledních deset patnáct let jezdí do Prahy školní mládež na výlety pořád. Během celého školního roku bere Prahu útokem! Od nejmladších po nejstarší!

My, co dojíždíme do Prahy za prací, jsme z nich nebyli příliš nadšení, protože se málokdy stalo, aby škola objednala pro své žáky vagon navíc. Ale i to se už lepší. Jenom bych chtěla všechny pedagogy poprosit, aby v zájmu svých žáků nejezdili na výlety do Prahy v pátek. Ráno to ještě jde, ale až se budou odpoledne vracet domů a nezajistí pro své žáky místenky, budou ti chudáci stát v narvaných vagonech v uličkách.

Ale pojďme na to, jaké výstrahy se dostalo deváťákům u muzea, před nástupem do metra!

Z Hlavního nádraží, kam přijedu z Kolína, jedu metrem k Muzeu. Vyjedu po eskalátorech, jdu rovně na konec podchodu a tam vyjdu po schodech na Václavské náměstí. Proplétám se mezi cizinci, sejdu dolů po Václaváku k ulici Ve Smečkách, zahnu do ní a pak už jdu rovnou k Činohernímu klubu, kde mám v těchto dnech generální zkoušky na hru, Radostný výlet, kterou režíruje Ondřej Sokol.

Když jsem dneska přijela metrem z Hlavního nádraží k Muzeu a vyjela po eskalátorech nahoru, místo abych zamířila směr Činoherní klub, jsem se zastavila a abych nebyla nápadná, lovila jsem z tašky mobil, protože přede mnou se něco dělo a já o to nechtěla přijít!

Byli to určitě deváťáci. Bylo jich asi pětadvacet a stáli kolem svého učitele, který jim důrazným tónem a strašně pomalu, uděloval poslední instrukce. „Pokud přejedete stanici, kde budeme vystupovat, vystoupíte na příští stanici a počkáte tam na mě! Je vám to jasné? Pokud přejedete stanici, kde budeme vystupovat, vystoupíte na příští stanici a počkáte tam na mě!"

„A nemůžeme se vrátit zpátky sami," ozvalo se z hloučku deváťáků, ale učitel tuto možnost okamžitě odmítl.

„Ne!" A pak důrazně a opět strašně pomalu opakoval svou instrukci.

„Pokud přejedete stanici, kde budeme vystupovat, vystoupíte na příští stanici a počkáte tam na mě! Je vám to jasné? Pokud přejedete stanici, kde budeme vystupovat, vystoupíte na příští stanici a počkáte tam na mě!"

Odmlčel se, rozhlédl se po svých žácích a pohledem se zastavil u mě. Rychle jsem do mobilu, který se mi už podařilo vytáhnout z tašky, řekla tiše: „Ahoj, mami, tak co, všechno v pořádku?" Nene, to jsem říkat neměla. V srpnu to bude totiž deset let, co maminka umřela a já měla najednou slzy v očích, učitel koukal přímo na mě a své dvě poslední výhružné věty adresoval přímo mně.

„Ale vy žádnou stanici nepřejedete! To se nestane!"