Aleš nosí moji sukni

Muž a žena - gender
Muž a žena - gender
0:00
/
0:00

Když mi to kamarádka Lenka tiše oznámila, nešťastně se stočila v křesle do klubíčka a čekala, až řeknu, aby se s tím úchylem okamžitě rozvedla! Ale já mlčela.

Aleš je hodný kluk a šikovný elektrikář. Volný čas věnuje rodině a úpravám malého domku, který zdědil po rodičích. Miluje své dva syny, šestiletého a pětiletého, a když Lenka před rokem nastoupila po mateřské dovolené do práce, automaticky místo ní převzal většinu domácích povinností. Pořád jsem mlčela a Lenka se nespokojeně zavrtěla.

„Slyšelas, co jsem řekla? Aleš nosí mojí sukni! Mojí sukni, chápeš to?!“

Pokrčila jsem rameny a to jí naštvalo.

„Ireno! Aleš nosí MOJÍ sukni! Slyšíš, co ti říkám?“

Přikývla jsem.

„Nosí tvojí sukni. No, a co?“

„Jaké no, a co?! Já ti tady říkám, že můj manžel, se kterým jsem osm let, a se kterým mám dvě děti, je úchylný zvrhlík a ty mi na to řekneš, no, a co?“

„Lenko, uklidni se. Nevím, proč by měl být Aleš úchylný zvrhlík.“

Chvíli na mě nechápavě koukala, pak si stoupla, a mojí tichou pracovnou se rozezněl její jekot.

„Protože nosí MOJÍ sukni!“

„A ty nenosíš kalhoty?“ Koukla na mě a mlčela. „A na spaní máš nejradši Alešovo pyžamo. Sama jsi mi to říkala. Vždycky, když k vám přijdu, poletuješ po bytě v jeho staré, pruhované košili.“ Pořád mlčela. „A v zimě mi pokaždé přijdeš otevřít v jeho vytahaném, hnědém svetru.“

„To přece nemůžeš srovnávat,“ špitla.

„A proč ne? Je to úplně stejný. To ženské začaly nosit kalhoty, které nosili jenom chlapi, tak se nemůžeme divit, že chlapi mají občas chuť, obléknout se do naší sukně.“

„Ireno, ale to přece není normální?!“

„A je normální, když obě máme džíny, které se zavírají na zip? Úplně stejně, jako džíny chlapů?“

Lenka si sedla zpátky do křesla a začala tiše vyprávět.

„Přišla jsem domů o dvě hodiny dřív. Myslela jsem, že je Aleš v práci. Dole jsem se zula a bosa jsem šla po schodech k ložnici. A když jsem šla kolem šatny, uviděla jsem před skříní Aleše. Měl na sobě moji krátkou džínovou sukni, tu, co jsem si koupila loni v Řecku...“

„Jak vypadal?“ Lenka chvíli přemýšlela.

„Dobře. Slušela mu.“

„A nebyla mu velká?“ Uraženě se na mě podívala.

„No dovol? To chceš říct, že je Aleš štíhlejší?“

„Ne, to ne! Jenom jsem si myslela, že… Chlap má přece trochu jinou postavu než ženská, ne?“

„Aleš má náhodou perfektní figuru,“ bránila Lenka postavu svého manžela. „Stejnou jako já!“

„No, vidíš! Aspoň si nemusí kupovat jinou velikost. Ušetříte. Když to na něj přijde, půjčí si tvoje věci.“ Lenka se naštvala.

„Jak to myslíš?! Když to na něj přijde?!“ A teď už jsem se naštvala také.

„Už toho nech, sakra! Taháš jeho věci každý den! I do postele! A jemu, chudáčkovi, budeš vyčítat, že má někdy chuť obléknout si tvojí sukni? Kde vlastně je?“

„Došel pro kluky do školky a teď čeká doma, s čím od tebe přijdu.“

Vstala jsem a ukázala jsem ke dveřím.

„Tak pojď. Jdeme k vám. Počkám vám u kluků a vy dva si dojdete koupit nějakou pěknou sukni…“